Němci byli silnější, než se říká. Československo v kleštích. Martin Koller o skutečném stavu před válkou

Publicista a analytik Martin Koller se v druhé části své analýzy vrací k podrobnému popisu situace v letech 1938 a 1939. Fakta odhalují, že s případnou pomocí našich tehdejších spojenců by to nebylo tak jednoduché. Oproti tomu se Němci kromě nezpochybnitelné páté kolony uvnitř Československa mohli spolehnout na to, že v případě války by jim kromě rozběhnutého průmyslu pomohly i další okolnosti. Dnes, kdy od konce 2. světové války uplynulo více než 76 let, tak Koller připomíná skutečný stav tehdejších věcí.

Březen 1939 – Francie a sousedé Československa

Z hlediska září 1938 a března 1939 se v médiích objevuje řada bájí, avšak nikde se nevyskytuje jasný přehled potenciálu více či méně zúčastněných zemí z hlediska bojových možností. Jedná se o Německo, Francii, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii a SSSR. O Británii nemá smysl se příliš rozepisovat, protože její možnosti efektivně zasáhnout do boje se jak v roce 1938, tak v následujícím blížily nule. Podobná situace byla z hlediska Jugoslávie, která se koncem třicátých let snažila ze závazků vůči ČSR uvolnit; a v podstatě také SSSR, kde neexistovala společná hranice s ČSR a pravděpodobnost zásahu byla velmi nejistá, pokud vůbec jaká.

Podle některých historiků Stalin přesně odhadl vojenské možnosti a záměry velmocí, které měly zájem na obrácení Německa za pomoci Polska vůči SSSR. Proto již v průběhu roku 1938 omezil pomoc republikánskému Španělsku jako první krok ke snížení napětí ve vztahu k Německu. Počty techniky uváděné v článku nemusí být zcela přesné. Období mezi říjnem 1938 a březnem 1939 dělí konec roku, přičemž výrobní údaje se obvykle udávají za kalendářní rok. Není rovněž vždy jasné, kolik techniky armády převzaly a kolik mělo vycvičené osádky.

Německo

Ve druhé polovině třicátých let byla rozloha státu 470.900 km² a počet obyvatel přesahoval 66 milionů. Délka hranice s Československem byla 1238 km před záborem Rakouska, po něm o 558 km delší. Až na malé výjimky se jednalo o etnické Němce. Samostatnou část státu tvořilo Východní Prusko, obklopené Polskem. Tato enkláva byla velká zhruba jako Slovensko. Ve svobodném městě Danzig (Gdaňsk) na polském pobřeží žilo přes 400.000 Němců mimo polskou jurisdikci.

Od roku 1935 bylo realizováno urychlené zvyšování počtů armády, horečné zbrojení a militarizace celé společnosti. Veškerá mládež se v rámci různých organizací systematicky připravovala na válku. Totéž platilo pro značnou část dospělého mužského obyvatelstva, pokud nesloužilo v armádě, letectvu, nebo námořnictvu. Politická opozice buď kapitulovala, skončila v koncentračních táborech nebo emigrovala. Pseudosocialistický režim měl podporu většiny obyvatel. Záborem Rakouska bylo získáno 84.000 km² a 6.770.000 obyvatel, vesměs etnických Němců a částečně zněmčelých Čechů a dalších Slovanů, a 4 moderně vyzbrojené divize. K tomu rakouské zbrojovky a doly. Vzniklo přímé spojení s fašistickou Itálií.

V případě konfliktu s Československem mohlo Německo počítat s pomocí většiny německé (samozvané sudetoněmecké) menšiny v českých zemích, přičemž na německém území z nich byly vytvořeny útvary v počtech, které odpovídaly dvěma pěším divizím. Německé ozbrojené síly, zjednodušeně armáda, byly tvořeny jedním národem s jedním jazykem, a do značné míry i jednou agresivní a rasistickou ideologií, což zvyšovalo efektivitu jakékoli bojové činnosti.

Německé letectvo bylo z hlediska konstrukce a výkonů stíhacích i bombardovacích letounů nejlepší na světě. Počet perspektivních typů, postupně omezovaný na jeden stíhací, jeden bitevní, tři bombardovací a jeden transportní typ letounu, spolu s vysoce efektivními konstrukcemi a organizací výroby, umožňoval rychlé vyzbrojování i nahrazování ztrát. V září 1938 disponovala Luftwaffe 2680-3000 bojovými letouny první linie, z nichž více, než 1500 byly nové typy, převyšující československé ve svých kategoriích, konkrétně Ju-86, He-111, Do-17, Ju-87 a Bf-109. Německý plán výstavby Luftwaffe počítal na konec koku 1938 s 2300 letouny první linie a se 700 záložními.

Tanky PzIII a PzIV byly v období 1938-1939 nejlepší na světě z hlediska konstrukce, takticko-technických dat a taktických schopností. O německých a rakouských kolových obrněných vozidlech lze říci totéž. Na vysoké úrovni byla protiletecká obrana. Část terénních automobilů měla podvozky 4×4, takže mohla tahat lehké protitankové a protiletadlové kanony. Část dělostřelectva již dostávala polopásové tahače, což zvyšovalo mobilitu v porovnání s koňskou trakcí. Do výzbroje přicházely první polopásové obrněné transportéry. Dělostřelectvo tvořené taženými děly mělo průměrnou technickou úroveň.

Obvyklé kalkulace možností ve vztahu k československé armádě započítávají pouze divize mírového vojska (Friedensheer), které nakonec obsadilo takzvané Sudety a následně i zbytek českých zemí. Na podzim roku 1939 mohlo Německo postavit proti 45, či spíše 37 československým neúplným divizím zhruba 47 neúplných divizí. K nim je však třeba připočítat 29 rezervních a zeměbraneckých divizí a 4-5 rakouských. Německo tedy mohlo postavit zhruba 71 divizí a k nim připojit příslušníky pracovní služby, kteří absolvovali základní pěší vojenský výcvik. Část německých divizí, v praxi se jednalo o záložní a útvary pracovní služby, obsadily opevnění na hranici s Francií. Je logické, že stát s téměř 73 miliony obyvatel mohl postavit početnější armádu, než stát s 15 miliony obyvatel, z nichž nejméně 20 % bylo nespolehlivých. Obecně lze konstatovat, že maximální počty bojeschopných vojáků, které mohl evropský stát postavit, se pohybovaly kolem 10 % populace. Důležitá byla schopnost zajistit pro ně výzbroj a výstroj. Po mobilizaci nemělo Československo další zálohy, zatímco Německo dostatek, takže teoreticky mohlo z dlouhodobého hlediska postavit víc než 150-200 divizí.

Německo mělo na jaře 1939 ve výzbroji přibližně 2.200.000 pušek, 80.872 kulometů, 4740 minometů, 9600 polních děl, 2160 protiletadlových děl, přibližně 98 kvalitních tanků PzIII a 203 tanků PzIV, k tomu více, než 200 lehkých tanků PzII s dvojmístnou věží a s kanonkem ráže 20 mm schopným prostřelit pancíř československých tanků, a kolem 1000 dvoumístných věžových tančíků PzI s kulometnou výzbrojí a jejich velitelské bezvěžové verze a více, než 300 kolových obrněných vozidel vyzbrojených částečně kanonky ráže 20 mm jako PzII. Tanky PzIII a PzIV měly třímístné věže, vysoce kvalitní optiku. Pancéřování korby i věže byly svařované, což zajišťovalo vyšší balistickou odolnost ve srovnání se zahraničními tanky, jejichž pancéřování bylo mnohdy šroubované, nebo nýtované na kostru z ocelových profilů. Třímístná věž umožňovala veliteli kontrolovat bez omezení situaci v okolí a velet tanku, případně tankové četě, zatímco miřič a nabíječ se zabývali kanonem a spřaženým kulometem. U tanků s dvojmístnou věží plnil velitel funkci nabíječe, což omezovalo v boji jeho práci velitele. Všechny německé tanky a tančíky měly radiostanice.

Německý obranný průmysl byl z hlediska technologií, organizovanosti a výkonů nejlepší na světě. Důvodem byl mimo jiné fakt, že Německo zaplatilo pouze zlomek reparací, které mělo splácet do roku 1946, neboť Hitler po příchodu k moci roku 1933 další splácení odmítl, aniž by Francie a Británie reagovaly. Naopak, celková výše britských a amerických investic do německého průmyslu dosáhla do roku 1930 výše mezi 28-30 miliard dolarů. Americké podniky se staly nákupem akcií významnými podílníky nebo majiteli značné části německého, například automobilového průmyslu. Z hlediska armádních automobilů byla realizována unifikace do několika základních skupin. Část automobilů měla terénní podvozky 4×4 a složila jako tahače lehkých protitankových a protiletadlových děl.

Již roku 1927 dosáhl německý průmysl objemu předválečné výroby, avšak na vyšší technologické úrovni. Roku 1938 byl schopen dodávat měsíčně 500-600 moderních bojových letounů, celkově až 1200 letounů všech druhů a typů. Důvodem bylo vybavení značné části německých leteckých továren nejnovějšími americkými stroji a technologiemi, což umožňovalo stavět nejmodernější celokovová letadla.

Německé ozbrojené síly předpokládaly v září 1938 šest směrů útoku na Československo. Hlavní úder měl být veden z jihozápadu, přes Domažlice a Plzeň na Prahu. Další ze severozápadu přes Most a Kladno a Prahu. Vstřícné údery ze severu přes Krnov na Olomouc a z jihu přes Znojmo na Brno měly oddělit české země od Slovenska a zabránit plánovanému ústupu armády na Slovensko v dlouhodobých zdržovacích bojích. Dva samostatné údery z jihu měly být vedeny na Prachatice a Tábor a na Jihlavu.

Francie

Evropská Francie (bez 14 kolonií a 2 mandátních území) měla rozlohu 551.000 km² a 41 milionů obyvatel. Francie byla demokratický stát, ale koncem třicátých let směřoval tamní vývoj k pravicové diktatuře, ne-li k fašizaci. Francie mohla teoreticky postavit armádu srovnatelnou s německou, ale pouze s velkým počtem vojáků z kolonií, jejichž bojová hodnota byla rozporuplná. Francouzská defenzivní doktrína, která se opírala o stavbu pásma opevnění na hranici s Německem, známého jako Maginotova linie, podstatně snižovala možnost ofenzivního nasazení postupem do Německa. Původně měly pevnosti pouze krýt přípravu nástupu armády k útoku na Německo, ale později útočný prvek odpadl.

Belgie odmítala s poukazem na svoji neutralitu, a to i za cenu vojenského konfliktu, spolupracovat s Francií a propustit její vojska přes svoje území k útoku na Německo. Drzá německá okupace Porýní roku 1935 se nesetkala s adekvátní francouzskou odezvou a Británie pomoc Francii odmítla. Tím se zhoršila strategická pozice Francie na hranici s Německem, protože by musela útočit přes Rýn.

Francouzská politika i ekonomika se ve třicátých letech nacházely v krizi, což snižovalo možnosti investic do zbrojení a přezbrojování. Na armádě se dlouhodobě populisticky šetřilo, bez ohledu na ohrožení Německem a rozpadající se mezinárodní bezpečnostní systém. Minimálně část francouzské armády včetně důstojníků byla prodchnuta defenzivním duchem a nechutí bojovat. Podle českých pamětníků bylo nejdůležitější slovo francouzského pěšáka roku 1940 „bidon“, což je rozměrná polní láhev, plněná obvykle levným vínem.

Mírová francouzská armáda měla 765.000 vojáků, včetně koloniálních, mobilizovaná měla mít až 4.600.000. Celkem se mělo jednat o 132 divize. Z nich bylo 5 v podstatě zbytečných, jezdeckých. Pěchotní výzbroj byla srovnatelná s německou. Poměrně slušná byla i mobilita, vzhledem k značnému počtu automobilů, které však byly mnoha značek a typů. Menší počet speciálních automobilů měl podvozky 4×4, nebo 6×6, ve výzbroji bylo několik typů polopásových vozidel. Francouzská levice popichovaná Kominternou sabotovala budování armády a docházelo dokonce k sabotážím ve zbrojním průmyslu. Neustálé stávky snižovaly tempo zbrojní výroby. Obrněná technika, dělostřelectvo a letectvo mělo roku 1938 ve výzbroji nesmyslně široké spektrum typů, konkrétně 14 typů tanků, 36 typů polních děl bez horských, protitankových a minometů a 35 typů vojenských letadel v různých kategoriích, k tomu tři americké. Výsledkem byl katastrofální problém z hlediska zásobování náhradními díly, municí a organizací údržby a oprav.

Na podzim roku 1938 mělo francouzské letectvo 1636 lehkých a 290 těžkých stíhacích letounů, 417 zpravodajských (průzkumných), 9 bitevních, 100 lehkých bombardovacích, 502 těžkých bombardovacích a 6 střemhlavých. Část z nich, především těžké bombardéry, byla beznadějně zastaralá. Moderní stíhačky se začaly vyrábět až roku 1938. Francie disponovala značným množstvím nových vzorů výzbroje, ale sériová výroba vázla. Katastrofálně organizovaná letecká výroba vykazovala zhruba desetinovou úroveň ve srovnání s Německem.

V roce 1940 disponovala francouzská armáda 2450 tanky, z nichž však některé pamatovaly první světovou válku, a další vycházely z jejich koncepce. Tanky měly srovnatelnou nebo horší výzbroj ve srovnání s německými PzIII a PzIV, nebo s československými LT vz 35. Věže a u některých typů i pancéřové korby hlavních francouzských tanků s kanonovou výzbrojí (v závorce počty dodané do září 1938) R.35 (necelých 300), H-35 (přibližně 400), S-35 (necelých 400), D.1 (160), D.2 (60), B.1 (270), AMC (200), ACC (95),  byly tvořeny spojením segmentů odlévaných z ocelolitiny. Obecně měly francouzské tanky nízkou rychlost a jednomístné nebo dvoumístné věže, část postrádaly radiostanice. Na vysoké úrovni byly obrněné automobily Panhard 178 s protitankovými kanony ráže 25 mm. Ve výzbroji byly rovněž pásové obrněné tahače protitankových děl.

Francouzská armáda měla ve srovnání s německou horší morálku i výzbroj. Příliš dobrá nebyla ani organizace francouzských divizí a taktika tankových jednotek a útvarů. Ke změnám docházelo pozdě, místy až po vyhlášení války Německu. Rychlou pomoc mohlo poskytnout pouze francouzské letectvo, které však mělo na podzim 1938 nižší bojovou hodnotu ve srovnání s německým. Pozemní síly by se musely probíjet čelně německou obranou. Ta ovšem byla v září 1938 zanedbatelná.

Polsko

Polsko se rozkládalo v roce 1939 na ploše 388.000 km² a mělo 35,1 milionu obyvatel. Délka hranice s Československem byla 984 km. Po smrti populárního maršálka Pilsudského nastoupil Jozef Beck, který orientoval politiku země na Německo. Polsko bylo obklopeno většinou nepřátelskými státy, Litvou počínaje, přes SSSR, ČSR a Německem konče. Za spojence mohlo považovat Maďarsko, zatímco Rumunsko bylo spíše nepřátelsky neutrální. Po obsazení takzvaných Sudet Německem, a poté zbytku českých zemí od 15. března 1939 se strategická situace Polska zhoršila, protože bylo i z jihu obklíčené Německem, jež si doplnilo výzbroj od české armády.

Snem polského vedení bylo Velké Polsko od Baltu k Černému moři. V tom logicky naráželo na Litvu, SSSR a Rumunsko. Přílišná rozpínavost Polska se samozřejmě nelíbila Německu, obzvláště nacistickému, které mělo zájem získat minimálně Ukrajinu – jako zdroj potravin, surovin a levných pracovních sil, přičemž se nehodlalo dělit. Polsko mu překáželo v útoku na SSSR. Tento logický fakt polskému vedení, posedlému antirusismem, evidentně nedocházel. Omezení polští oficíři žili v iluzích o tom, že budou partnery Německa v tažení proti Rusku. Dokonce se domnívali, že jsou schopni Německo vojensky porazit a roku 1939 připravovali tažení na Berlín. Proto na hranici s Německem zcela chyběla opevnění.

Polsko bylo státem, který lze označit za vojensko-byrokratickou diktaturu. Na jedné straně nadutá šlechta, byrokracie a důstojníci, na druhé většinové obyvatelstvo chudé a zaostalé ve srovnání s Československem. Mezi důstojníky, poddůstojníky a vojáky byly nepřekročitelné kastovní rozdíly. Proti vojákům základní služby se běžně používaly fyzické tresty typu bití. K sociálnímu je třeba připočítat národnostní napětí, které vzniklo záborem dříve ruského území, části Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Z 35 milionů obyvatel Polska bylo 4,5 milionu Ukrajinců, 2,73 milionu Židů a 1,3 milionu Němců. Bělorusové a Litevci nejsou v dosažitelných zdrojích uváděni, takže byli považováni za jakési Poláky nižší kategorie.

Poté, co byla roku 1920 odražena Rudou armádou polská agrese směřující na Minsk a Kyjev, páchala ustupující polská armáda válečné zločiny, vypalovala vesnice a vraždila civilní obyvatelstvo. Podle izraelských zdrojů bylo jen Židů povražděno minimálně 350.000. Poté, co skvěle vyzbrojená armáda generála Hallera, dopravená narychlo z Francie, tvořená z velké části 70.000 americkými a německými žoldáky, zastavila roku 1921 před Varšavou Tuchačevského jízdní armádu a zahnala jej zpátky na Ukrajinu, zvěrstva pokračovala. V polských koncentračních táborech, které si nezadaly s nacistickými, bylo podle ruských zdrojů zavražděno nebo zahynulo až 60.000 ze 150.000 zajatých rudoarmějců. Německou, zhruba 1,3 milionovou menšinu si Polsko znepřátelilo obsazením třetiny Horního Slezska s 60 % germanofonního obyvatelstva, a to bez ohledu na řádně provedený plebiscit. Učinilo tak za podpory Británie a Francie. Lze předpokládat, že minimálně 8-9 milionů občanů Polska se nepovažovalo za Poláky, spíše za jejich nepřátele. Vůči Ukrajincům, Bělorusům, Litevcům a Němcům se projevovalo politické vedení otevřené nepřátelství a snahy o polonizaci. Především chudší část židovské komunity v Haliči byla ohrožována pogromy ze strany jak Poláků, tak Ukrajinců.

Úroveň polské armády byla obrazem státu. Nepodložené polské sebevědomí, spojené se strategickou omezeností a šovinismem politické reprezentace, vedlo k ostudné porážce v roce 1939, kdy Poláci nedokázali ani řádně zahájit mobilizaci a předpokládali, že Francouzi a Angličané se pustí do války s Německem. Polská delegace s žádostí o pomoc čekala v Londýně na přijetí náčelníkem Imperiálního štábu čtrnáct dní a poté se dozvěděla, že žádná vojenská pomoc nebude. Němci byli v té době před Varšavou. V průběhu bojů dezertovali do Rumunska prezident, náčelník generálního štábu, vláda, generální štáb, většina poslanců, část generálů, šlechta a značná část letectva. Přes 400 letounů s posádkami uprchlo do Litvy, Rumunska, Maďarska a SSSR. O úrovni nasazení a statečnosti důstojníků svědčí fakt, že jejich ztráty byly ve srovnání se ztrátami jiných armád v poměru k mužstvu a v obdobných bojí 3-5 krát nižší. Jen Rudá armáda zajala s minimálními ztrátami, při obsazení poloviny polského území přes 400.000 polských vojáků.

Polská mírová armáda měla roku 1938 oficiálně 246.000 vojáků, z toho 7000 sloužilo u letectva. V případě mobilizace mohla dosahovat až 1,5 milionu vojáků, teoreticky až 3,5 milionu. Počty výzbroje v období 1938-1939 se v různých polských zdrojích rozcházejí. Po německém záboru takzvaných Sudet, Poláci zoufalým tempem dozbrojovali a nakupovali tanky ve Francii, takže v roce 1939 měli, či deklarovali na papíře, mimo 123 vlastních kanonových (Bofors 37 mm), nebo dvojvěžových kulometných tanků 7 TP (licence Vickers 6-ton) obojí s pancířem nýtovaným a šroubovaným na kostru z profilů a částečně vybavené vysílačkami, ještě 53 Renault R-35, 38 Vickers 6-ton a 102 zcela zastaralých Renault FT-17/18. K tomu 11 obrněných vlaků. Téměř 600 dvoumístných bezvěžových tančíků TK-3 a TKS mělo nízkou bojovou hodnotu. Výzbroj doplňovalo více, než 100 obrněných automobilů Peugeot, Kégresse, wz. 29 a wz. 34 s kulometnou výzbrojí.

Poláci disponovali početnými a zbytečnými jezdeckými formacemi, které se připravovali motorizovat, Polní dělostřelectvo mělo průměrnou úroveň, přičemž základ tvořily francouzské a československé typy. Polské zdroje uvádějí 40 děl ráže 220 mm, 340 ráže 155 mm, 40 ráže 120 mm, 1650 ráže 100 a 105 mm, 1850 ráže 75 mm. Protitankové kanony wz. 36 Bofors (1200) ze Švédska byly srovnatelné s německými i československými, protiletadlové Bofors 40L60 (300) měly světovou úroveň a 75 mm wz. 36 (44) průměrnou. Jiné polské zdroje uvádějí pouze 1900 polních děl z plánovaných 3000. Většina trakce byla koňská, automobily vesměs licence Fiat, žádné terénní 4×4, nebo 6×6. Armáda používala kolem 700 polopásových vozidel Fiat C4P s podvozkem Kégresse. V menším počtu se vyskytovaly pásové dělostřelecké tahače C7P a C2P na podvozcích tanků 7 TP a tančíků TK.

Z početného polského letectva mělo bojovou hodnotu 392 letounů první linie, z toho 159 stíhacích, 114 průzkumných a lehkých bombardovacích, 36 středních bombardovacích a 84 pozorovacích. Opravdu moderním letounem byl střední bombardér P-37 Los (30). Stíhací P-11 (120) a P-7 (20) byly celokovové hornoplošníky, srovnatelné s nejlepšími dobovými dvojplošníky, v konkrétních případech i lepší. Lehké bombardéry P-23 Karaš (120) měly výkony nižší ve srovnání s německými typy. Polský zbrojní průmysl dokázal produkovat licenční pěchotní zbraně, automobily a tanky, vlastní obrněné automobily a tančíky, vše v nedostatečných počtech. Dělostřelectvo se nakupovalo v zahraničí. Kapacita výroby dělostřelecké munice byla nedostatečná. Letecký průmysl dokázal vyrábět kovové letouny domácí konstrukce, avšak v malých počtech a s licenčními motory.

Polsko mělo rozvinutou síť železnic, a to i ve východní části, kterou však odmítlo poskytnout k přesunu Rudé armády na pomoc ČSR v roce 1938. Odmítnuta byla i možnost přeletu sovětského letectva. Tím Polsko napomohlo zásadním způsobem ke zhroucení francouzského bezpečnostního systému v Evropě, k okupaci ČSR a ke vzniku druhé světové války. Vzhledem k tomu, že hranice s ČSR, mimo krátkého úseku mezi Bohumínem a Českým Těšínem, měla horský charakter, byly možnosti rozsáhlého polského útoku omezené. Polsko mělo armádu z hlediska úrovně výzbroje srovnatelnou s Československou, avšak při více než dvojnásobném počtu obyvatel bylo schopno postavit do boje reálně nepříliš vyšší počet vojáků.

Maďarsko

Maďarsko mělo v roce 1938 rozlohu 93.000 km² a zhruba necelých 10 milionů obyvatel. Délka hranice s ČSR byla 832 km, a to především se Slovenskem a Zakarpatskou Ukrajinou (Podkarpatskou Rusí). Politicky se jednalo o režim podobný Polsku. Království bez krále ovládal regent Horthy. Maďarsko bylo považováno za hlavního nepřítele států Malé dohody do druhé poloviny třicátých let. Důvodem byly rozsáhlé ztráty území obydleného částečně etnickými Maďary ve prospěch výše uvedených zemí. Kromě toho československá nostrifikace a pozemková reforma, především na Slovensku, které postihly v první řadě německou a maďarskou šlechtu, velkostatkáře, průmyslníky a katolickou církev. Právní odluka církví od státu vedla k omezení politického vlivu katolické církve, jednoznačně prorakouské a promaďarské. Kromě toho mělo Maďarsko zájem o vytvoření společné hranice s Polskem, čímž ohrožovalo společnou hranici Československa a Rumunska v oblasti Zakarpatské Ukrajiny. Dobré vztahy mělo Maďarsko s Rakouskem a Polskem.

Na základě rozhodnutí spojenců a smluv po první světové válce mělo Maďarsko omezené ozbrojené síly v počtu 35.000 profesionálních vojáků, bez tanků, těžkého dělostřelectva a letectva (7 smíšených brigád, dvě jezdecké, 5 dělostřeleckých baterií, tři ženijní prapory a jednotku obrněných automobilů). K tomu skupinu monitorů a dělových člunů na Dunaji. Armádu doplňovala početná pohraniční a celní stráž, dosahující počtu 19.000 mužů. Armáda byla pomalu zvětšována a pod různými záminkami se stal realitou ilegální výcvik části potenciálních branců v délce 18 měsíců. Roku 1935 byly počty vojáků, četníků a pohraničníků odhadovány již na 100.000 mužů a bylo ohlášeno zavedení branné povinnosti s prezenční službou o délce 24 měsíců. Velmoci nereagovaly. Roku 1938 měl být mírový stav armády 100.000 a válečný 250.000 mužů. V září 1938 povolalo Maďarsko 50.000 záložníků a začalo soustřeďovat vojsko na hranici se Slovenskem. Rumunsko však provedlo částečnou mobilizaci a Maďaři se stáhli.

Od roku 1931 maďarská armáda ilegálně zbrojila za pomoci Itálie a Německa. S fašistickou Itálií byla roku 1927 podepsána smlouva o vzájemném přátelství. Oficiální vyzbrojování Maďarska umožnila smlouva uzavřená v srpnu 1938 v jugoslávském Bledu mezi státy Malé dohody a Maďarskem, která zároveň deklarovala vzájemné neútočení. Téhož roku byla zahájena realizace prvního plánu zvětšení počtů armády Huba I a rozsáhlého vyzbrojování, na něž byla určeno 175 milionů zlatých dolarů.

Již roku 1920 bylo z Dánska získáno 14 ex švédských tanků Landswerk, původně německé válečné konstrukce, údajně na výcvik. O devět let později následovalo pět italských Fiat 3000. Roku 1935 byl zahájen nákup 150 italských dvoumístných bezvěžových tančíků L3/35. K nim lze připočítat 29 obrněných automobilů různých typů, používaných policií. Další tanky se ve výzbroji Maďarska objevily až roku 1940. Automobily různých značek pocházely především z Itálie a Německa, včetně více, než 200 tahačů a až 400 terénních automobilů 4×4. Domácí a licenční konstrukce dodávala firma Rába. Dělostřelectvo pocházelo z velké části z výzbroje rakousko-uherské armády, menší počet byl italského, německého a domácího původu. Celkové počty polních děl se pohybovaly kolem 900.

V roce 1938 bylo nejsilnější součástí maďarské armády letectvo. Roku 1936 dodala Itálie 110 stíhacích dvojplošníků Fiat CR.32, které se v boji ukázaly lepší, než československé Avia B-534. Dále bylo ve výzbroji 17 stíhacích CR.30, 65 bombardérů Ju 86 a 18 průzkumných He 70. Zbrojní průmysl tvořily společnosti Weiss Manfréd, MWG, Ganz a Mávag.

Maďarsko vedlo rušivé teroristické akce především na území Zakarpatské Ukrajiny, přičemž některé skupiny dokázaly pronikat až na polskou hranici. Mezi 8. a 9. říjnem 1938 utrpěly drtivou porážku od československé armády. Po konferenci v Mnichově dostalo Maďarsko na nátlak Německa a Itálie část Zakarpatské Ukrajiny a jižního Slovenska, celkem 11.927 km² a 1.058.000 obyvateli. Po odtržení Slovenska došlo ke krátkému střetu mezi vojáky slovenské a maďarské armády, kde uspělo maďarské letectvo a došlo k obsazení některých území na jihu Slovenska. S podporou Německa poté Maďarsko získalo na úkor Slovenska 12.171 km² a 670.000 osob, z více, než 80 % etnických Slováků.

Rumunsko

Rumunské království mělo roku 1938 rozlohu 295.000 km² a více než 19 milionů obyvatel. Délka hranic s Československem byla 201 km. Pro přesun Rudé armády na pomoc ČSR se urychleně stavěla provizorní železnice za československé peníze vypůjčené ve Francii (600 milionů franků). Rumunsko bylo průmyslově zaostalé. Exportovalo především naftu z Ploešti (cca 3,5 milionu tun ročně), některé další suroviny a zemědělskou produkci. Z vojenského i obchodního hlediska byla problémem řídká železniční síť a nedostatek, či spíše absence kvalitních silničních komunikací. Právě nákladná doprava omezovala rozsah zbožní výměny. Československo exportovalo do Rumunska hlavně zbraně a strojírenské výrobky a dováželo především naftu a zemědělskou produkci.

Rumunsko mělo s ČSR dlouhodobě dobré vztahy. Rumunské jednotky spolupracovaly s našimi legionáři na Sibiři. Rumunsko bylo až do března 1939 spolehlivým spojencem ČSR a na jeho území ustoupila i značná část vojáků operujících na Zakarpatské Ukrajině po odtržení Slovenska. Informace o početním stavu rumunské armády roku 1938 jsou nejednoznačné. Pohybují se mezi 186.000 až 266.400 muži, z toho 11.800 sloužilo u letectva a 5800 u námořnictva. Výzbroj byla vesměs zahraniční výroby. Ve spolupráci s Československem probíhala její unifikace. Nelze však přehlédnout, že z objem dodávek z Německa se zhruba rovnal československým. Rumunsko dále dováželo výzbroj z Francie, Británie, Polska, Belgie, Švédska a Švýcarska.

Pro nedostatek financí byla často nakupována levnější výzbroj nižší kvality. Z ČSR se dovážely opakovačky vz. 24, těžké kulomety vz. 24 a vz. 37, lehké kulomety vz. 26 a vz. 30, dělostřelecký materiál, případně se prováděly modernizace starších typů.  Ve výzbroji se oficiálně nacházelo 1979 děl rakouské/československé, francouzské, britské a německé výroby, z nich bylo 12 typů lehkých polních děl ráže 7,5-11,5 cm, dále 9 typů těžkých děl ráže 10,6-30,5 cm, 4 typy protitankových a 3 protiletadlových kanonů. Z ČSR bylo dodáno 35 věžových tančíků R-1, které je možno klasifikovat jako lehké tanky a 126 lehkých tanků LT vz. 35. Další tanky v počtu 174 se měly vyrobit v licenci. Letectvo disponovalo roku 1938 zhruba 350 letouny první linie. Základ tvořily polské stíhací hornoplošníky  P-11 (50) a P24 (6), menší množství francouzských stíhacích D.500 a D.510 a v roce 1939 24 moderních německých celokovových stíhaček He-122. K tomu 24 francouzských bombardérů MB210. Československé letouny byly odmítnuty jako zastaralé.

Ve spolupráci s Československem, částečně s Británií se pomalu rozvíjel zbrojní průmysl, jenž mohl využívat bohaté zásoby surovin. Skládal se z firem na výrobu ručních zbraní v Copsa Mica Cugir a Rešici, kde dominovala Zbrojovka Brno, dále letecké továrny SET a IAR, továrnu na letecké motory ASTRA a specializovaná válcovna FORJA-POLDI-IAR.

Rumunská armáda byla poměrně dobře vyzbrojená, horší byla situace z hlediska mobility. V praxi se projevila jako hodnotný spojenec, avšak s omezenými možnostmi zasáhnout na území ČSR.
https://bit.ly/3ga0nXf

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek
Souhlas
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře