Když létají třísky, kácí se les. Komentář Štěpána Chába

Solární baroni, velekněží i velkokrálové dřou bídu s nouzí. Výrobci solárních panelů z Evropské unie se už několik měsíců obrací na vedení unie, aby jim pomohlo s o polovinu levnější konkurencí z Číny. Několik měsíců odsouvané řešení vedlo až k možnému lavinovitému zhroucení byznysu se solárními panely. Teď, po několika měsících oné bídy a nouze, se solární uctívači Matky Gaiy a vlastních peněženek a jejich naditosti, dočkali. Bude se zasahovat. Všechny členské země se k tomu musí dobrovolně zavázat.

Začněme jedním prostým faktem, o který si lámeme v poslední době nohy den co den. Výroba solárních panelů je extrémně energeticky náročná. Rozhodně ve srovnání s Čínou, kde rostou uhelné elektrárny mnohem rychleji, než naše plány na rušení těch našich. A protože Čína má ekologii v globálním hledisku tak trochu na háku, má i levnou energii. U nás točíme mlýnkem v opačném směru. U nás co rozhodnutí, to zhoršení situace na energetickém trhu. Ostravská huť Liberty je toho krásným příkladem. Energeticky náročný průmysl jde prostě do stoupy první. Na řadě mohli být výrobci solárních panelů. Protože i jejich produkce je energeticky nesmírně náročná. Jenže to z ideologického hlediska nesmíme dovolit.

Jaké je řešení dle EU? „Členské země by se měly zavázat k několika možnostem pomoci solárnímu průmyslu, včetně zřízení státem řízených aukcí projektů na podporu výroby solárních panelů s přísnými environmentálními, inovačními a pracovními standardy,“ napsal k tomu zpravodajský server Politico. Z toho lze vyvodit jediné. Lít do kolabujícího průmyslu nekonečné množství peněz a za pomoci až absurdně greendealových podmínek prodeje panelů vyšachovat čínské firmy. Což jde číst jediným způsobem – ty nyní o polovinu levnější solární panely z Číny vlastně zablokujeme na hranicích Schengenu (s migranty to neumíme a umět nebudeme, však logicky, migrant není žádný panel z Číny) a budeme si moci kupovat jen ty dvakrát dražší s původem z EU. Pro lidi to znamená jediné – bude se dál chudnout vstříc greendealovému hrobu.

Kuriozita z Politica. Server Politico zmínil i odborníky, kteří kritizují Čínu. A je to věta kouzelná. Lepší než nějaké avada cedavra (pardon, čtu teď dětem před spaním Harryho Pottera, tak jsem toho plný, nějaké české hokus pokus by bylo jistě lepší). „Tato opatření by de facto zvýhodnila výrobce z EU před čínskými vývozci, jejichž výrobní procesy odborníci obviňují z porušování lidských práv.“ Nemáš-li argumenty (než ty, že bys zkonstatoval, že Green Deal je šílenost), dej do obvinění porušování lidských práv. No není ten svět legrační místo? Troufám si, možná trochu pomýleně, nadhodit otázku, jestli je Čína skutečně stále ve své tyranii v minulém století, nebo jestli její ekonomický rozmach nezpůsobil, že těch porušení lidských práv je méně a méně. Ona k tomu ekonomická prosperita prostě vede.

Podívejme se na to trochu pragmaticky a s ohledem na realitu. Dobrá, můžeme zkonstatovat, že hubíme svou planetu a že, jak napsal loni server A2larm, budeme letos v létě chodit v azbestových oblecích, abychom se neuvařili. Mám své vážné pochybnosti, ale ty dejme stranou a podívejme se na politiku Evropské unie.

V osmdesátých letech byl celosvětovým problémem freon v ledničkách. Fakticky a průkazně zvětšoval ozonovou díru a skutečně se stal ohrožením života na planetě. A všechny státy světa se dokázaly, i přes existenci železné opony a velké řevnivosti velmocí, prostřednictvím OSN dohodnout na tom, že freon přestaneme používat. K čemu jsme se celosvětově dohodli, to jsme celosvětově také provedli. Freon ukončil svou čtvrt hodinu slávy a odebral se na smetiště dějin. A jak potvrzují vědecké poznatky, ozonová díra se s jistým zpožděním po našem celosvětovém rozhodnutí začala zacelovat. V roce 2019 byla nejmenší od počátku měření. Ač nyní se s ozonovou vrstou řeší problém letadel, která ji začínají spodinami zase otvírat. U freonů jsme se dokázali dohodnout.

Teď? Evropská unie oznámila svůj Green Deal. Sice se snažila dosáhnout celosvětové spolupráce a nastolení stejných podmínek, ale nebyla vyslyšena. (Už jen proto, že její moc a vliv očividně uvadá a světová ekonomika se začíná točit v jiných částech světa). Přesto nastartovala svůj Green Deal a odmítá z něho slevit. Na čemž se začaly přiživovat jiné ekonomiky. Počínaje naším spojencem USA, až po našeho ekonomického protivníka Čínu, nemluvě pak o Africe, která na našem chudnutí jedině zbohatne. Nikdo z nich nezavádí tak drakonická opatření jako Evropská unie. Naopak, USA přetahují firmy a společnosti z Evropské unie na své území. Nabízí násobně nižší ceny za energie, daňové zvýhodnění a bonusy s menšími enviromentálními pojapanostmi v legislativě. Čína na druhou stranu perfektně konkuruje levnou prací a levnými energiemi, nově i technologikým pokrokem. To, že výrobci solárních panelů v Evropské unii křičí, že je o polovinu levnější panely z Číny položí, mluví za vše. Nedokážeme konkurovat. A nedokážeme konkurovat právě proto, že jsme si tu zavedli pravidla, která nám to nedovolí.

Jsem tedy pro to, abychom začali s Čínou a USA soupeřit o to, kdo postaví víc uhelných elektráren? Ale kdeže. Rozumnější by přece bylo, aby se dohodl celý svět. Jako u freonu, který fakticky ohrožoval život na planetě. Pokud nedojde k dohodě, jen získáme status toho nejchudšího a nejpitomějšího kontinentu na planetě, který pro vlastní ideologické zaujetí zabil svou ekonomiku i prosperitu. Ale odvážil bych se jít ještě dál. Nepostavit politiku na zákazech a regulacích. Ale na vývoji. Na celosvětovém vývoji takových technologií, které sníží emise plánovaným způsobem a v plánovaném množství. Všimněme si těch často proklínaných devadesátých let v České republice. To byly roky, kdy jsme pro čistotu životního prostředí udělali za posledních třicet let nejvíc. I bez Green Dealu, ale za pomoci inovací. Není to lepší cesta?

Z logiky věci vyplývá, že naší snahou zachránit planetu, zničíme sami sebe. Nejdřív zavedeme taková opatření, která odtud vyženou průmysl. Ten, který tu zůstane, se bude dožadovat státních a unijních podpor. Začneme je více dotovat. To ke kolapsu povede ekonomiku států a tedy k masivnímu zvyšování daní, abychom mohli přeregulovaný průmysl dotačně utáhnout. Zároveň to povede k izolaci od zbytku světa, protože musíme náš prostor ochránit před násobně levnějším průmyslem třetích zemí. To povede k chudnutí obyvatel a k sociálním bouřím. To zase povede k volebním výhrám politických stran, které se s tím nebudou párat. To povede k naprosté destabilizaci v Evropské unii a k jejímu možnému rozpadu. Unijní politici ovšem odmítají ustoupit. Zachraňujeme planetu, vykřikují zpoz svého mesiášského komplexu. Ale použít takovou diplomacii, výsledkem které by byl celosvětový soulad v opatřeních, to už jsme zapomněli. My se radši izolujeme, planetě na chvíli ušetříme několik málo jednotek procent emisí, a pak to tady za velkého řevu zavřeme. 

Kuriózní je, že Čína může počkat několik málo let, až si zlikvidujeme vlastní průmysl, a pak na hromadě svého bohatství začít dělat skutečná ekologická opatření. Ale už bez konkurence z Evropy. Kuriozitu trochu kalí to, že Čína státy Evropské unie na kolenou nechce. Z jednoduchého důvodu. Na zbídačeném kontinentu nevydělá. A ona vydělat chce. Chová se kapitalističtěji než my. My už si jen tiše pobrukujeme internacionálu. Ale že se nám ty role pěkně prohazují, jen co je pravda.

Zdroje: Politico, Wikipedie

sdílet na