Jen koukají, co to děláme. Části světa, na kterých záleží: Exdiplomat Jiří Kobza a vzácné info

POLOČAS ROKU HRŮZY Zatímco Evropa uvaluje sankce na Rusko a politici ujišťují, že příští zimu zvládnou, ostatní části světa na ni nevěřícně zírají a pracují tak, aby si jistotu do budoucna skutečně zajistily. Poslanec SPD, bývalý diplomat a znalec asijského světa Jiří Kobza hovoří o opatřeních v arabském světě, vysmáté Indii a velkých plánech klubu BRICS, které se s problémy Západu čím dál více blíží realitě.

V poslední době zaznívají názory, že Evropa svým chováním vůči Rusku i kvůli závazkům na „klimatické“ úspory páchá dobrovolnou sebevraždu, zatímco jiné regiony toho využívají a obsazují ty poslední pozice, které starý kontinent vyklízí. Pojďme si povídat o regionu islámského světa, který díky své profesní minulosti diplomata znáte nejlépe. Jak tam se „připravují na budoucnost“?

Těmto zemím klimatická sebevražda nic neříká, ony potřebují přežít, a to si jejich vládci (na rozdíl od těch našich) dobře uvědomují.

Sankční režim proti Rusku a Íránu samozřejmě ovlivňuje i jejich ekonomiku, i když ne tak drtivě, jako tu naši. To samozřejmě uvolňuje dříve naše tradiční trhy ve prospěch konkurence, zejména Číny. Politicky celá oblast Blízkého východu prošla v poslední době řadou změn, tou nejzásadnější byl průlom ve znovuotevření diplomatických vztahů mezi Izraelem a arabskými státy. Jedná se zejména o Maroko, Bahrajn a Spojené arabské emiráty. Tento průlom je nutno bezesporu připsat Donaldu Trumpovi.

Současný vývoj je samozřejmě ovlivněn děním na Ukrajině a celkovou neúrodou obilí a rýže ve světě. Na dovozu potravin jsou mnohé země Středního východu a severní Afriky závislé, a tak sledují s obavami situaci na trhu. K tomu připočtěme pečlivě udržované konflikty v Libyi a v Syrii, neklidný Irák, mocenské choutky Turecka vůči Řecku a Kypru – a máme zaděláno na hodně horkou polévku. Jak se dá připravit na světovou válku?

V posledních dvou letech v regionu docházelo k zásadním politickým změnám zejména díky navazování kontaktů mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Zdálo se, že konfesní rozpory ustupují byznysu a regionálním politickým zájmům. Jak to v tomto směru vypadá v oblasti teď?

Když sečteme snahy radikálních muslimských hnutí (Hamás, Hezbolláh a další) udržet situaci napjatou, občasné vojenské pošťuchování se Izraele a Sýrie (nesmíme zapomenout na tureckou okupaci severní Sýrie ani na enklávu Daeš v oblasti Idlíbu, chráněnou USA), tak to opravdu nevypadá na celkové uklidnění oblasti. Tlak „Západu“ na Sýrii je stále stejný, veškerá rozvojová pomoc je vázána na „demokratické“ volby.

K tomu bych rád připomněl, že přímá volba hlavy státu, kterou byl zvolen Bašár Asad, je tou nejdemokratičtější formou voleb (musíme se ptát, proč je právě v ČR proti ní takový odpor u našich „tradičních“ stran) – i to, že v íránském parlamentu je zastoupeno více politických proudů, konzervativci, reformisté, nezávislí poslanci, zástupci náboženských menšin včetně jednoho poslance z ústavy reprezentující dvacetitisícovou íránskou židovskou diasporu. Podle mého úsudku je Bašár Asad jediným právoplatným vládcem Sýrie a také jedinou nadějí Syřanů na mír.

Ostatní arabské chalífáty a dědičné monarchie, se snaží ze současné zmatené situace v Evropě vytěžit pro sebe co nejvíc. Je pozoruhodné, že v těchto případech lidskoprávní aktivisté zalezli někam hodně hluboko a lidská práva v těchto zemích nekomentují, na rozdíl od těch v Syrii a Íránu. Je paradoxem, že tyto dvě země jsou ve svém důsledku daleko demokratičtější než okolní státy.

Spojené arabské emiráty jsou v posledních letech velmi sledovanou zemí. Nejen díky letošnímu EXPO v Dubaji, ale i díky tomu, že se tam po ruské invazi na Ukrajinu střídají státníci z celého světa a vyptávají se na možnosti nákupu ropy. Předpokládám, že místní politická reprezentace toho bude chtít patřičně využít. Co může být politickou „cenou“ za ochotu vytrhnout energetický trn z paty?

Emiráťané hledají další oblasti k rozšíření vztahů s evropskými státy, v hospodářské i kulturní (studentské výměny), ale i bezpečnostní a vojenské oblasti. K událostem na Ukrajině zachovávají opatrný neutrální postoj. Snaží se vyhnout diskusím o jejich úloze ve válce (či spíše genocidě) v Jemenu.

Bezpochyby budou vyvíjet i snahu o posílení svého vlivu (a též vlivu celé Ligy arabských států) v přetlačování s Íránem, a k tomu budou potřebovat dobré vztahy s EU. Kolik je volné (tedy dosud nekontrahované) emirátské ropy ještě k dispozici na trhu, netuším, ale pochybuji, že jí bude dost, aby nahradila výpadek ruské ropy nejenom jako zdroj energie, ale především jako zdroj suroviny pro petrochemii.

Prezident USA Joe Biden nabádal země Perského zálivu, aby začaly těžit více. Na summitu G7 v Bavorsku ale mikrofony zachytily, jak mu Emmanuel Macron říká, že hovořil s politiky ze SAE a ze Saúdské Arábie a ty dnes těží víceméně na maximum. Může i toto být nějaká politická hra?

I politická hra naráží na technologické limity. Nyní je cena ropy vysoko a s embargem na ruskou ropu (kterou ale zrovna USA dovážejí, co se dá) je pochopitelné, že příjmy naftových států jsou horentní. I vrty a rafinerie mají prostě svoji kapacitu.Ta situace není tak, jak je nám předkládáno, že přestaneme odebírat ropu a plyn od Ruska a druhý den je nahradí arabští dodavatelé; to mohou hlásat aktivisté z vlády či z neziskovek, případně z veřejnoprávních médií.

Náhrada zavedených dodavatelů, na které je uzpůsobena technologie, je zdlouhavý a velmi drahý proces. Např. vedení bratislavského Slovnaftu hovoří minimálně o tříletém období, které je třeba k přechodu na zpracovávání jiného typu ropy. Von der Leyenová prohlásila, že odstřižení od ruské ropy a plynu bude stát 200 mld.eur. Nemohu se vyhnout srovnání, kolik by stálo, kdyby Evropou přešla válka? Fakt je, že tato metoda zničení evropské ekonomiky vyjde pachatele výrazně levněji.

Írán naopak společně s Argentinou podal přihlášku do klubu BRICS (Rusko, Čína, Indie, Brazílie, JAR). Souvisí rozhodnutí podat ji právě teď nějak s aktuálním děním?

Bezpochyby. Sankce uplatňované na Čínu, Rusko a Írán jsou motivujícím faktorem k vytvoření silného hospodářského, ale i politického a možná i vojenského bloku, který bude soběstačný technologicky i zdroji energie, který spolu s Indií obsáhne 1/3 obyvatel planety. A který především postupně přestane západní technologie potřebovat, protože je nahradí vlastními. Irán, jako místní hegemon, v tomto bloku jistě bude hrát plnohodnotnou úlohu.

Pokud BRICS vytvoří vlastní měnu, dojde k výraznému oslabení pozice dolaru jako rezervní měny a k oslabení hospodářské síly USA. Vzpomeňme, jak dopadli Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí a i Syrie, když se pokusili společně zavést zlatý africký denár jako platidlo za ropu. BRICS bude v budoucnosti silný hráč – a pokud se přidají pacifické státy, budou mít bankéři na Manhattanu o čem přemýšlet.

Zároveň bych upozornil na to, že již v roce 2020 podpisem Hanojské smlouvy vznikla největší zóna volného obchodu na světě, tvořená patnácti asijsko-pacifickými zeměmi včetně velmi silných ekonomik. Jde o tzv. Regionální komplexní ekonomické partnerství s členskými státy jako jsou Jižní Korea, Čína, Japonsko, Vietnam, Thajsko, Barma, Filipíny, Indonésie, Austrálie, Nový Zéland a další.

Co může fakt, že jedna z regionálních mocností přímo vstoupí do jedné ze stran stále přitvrzující politické války („Západ“ versus BRICS), znamenat pro tak horký region, jako je arabský svět?

To je závažný fakt, protože řada arabských států je závislá na ruských a čínských dodávkách technologií a především vojenského materiálu. Dříve či později se ocitnou v situaci, kdy budou muset opatrně lavírovat mezi Západem a BRICS a chránit své zájmy. Nezapomínejme, že se blíží prezidentské volby v USA a ty mohou celou situaci ještě více zamíchat. Celkem jistě silný BRICS (členské státy jsou republikami) není toho času zájmem arabských monarchií.

Írán znáte, právě tam jste působil jako diplomat. Co může tato země klubu BRICS nabídnout, čím je pro něj zajímavá?

Írán je bohatou a silnou zemí, navzdory současným potížím, způsobenými sankčními režimy. Íránců je zhruba 80 milionů, jedná se tedy o nezanedbatelný trh a odbytiště ruských a čínských technologií (které tam dříve dodávaly české firmy). Má největší naleziště zemního plynu na světě, má rozsáhlá ložiska ropy. Má také zásoby mědi, železa, ale i zlata. Je politicky homogenní, navzdory pestré národnostní a etnické skladbě. Je vojensky velmi silný. Jako místní hegemon BRICS významně posílí politicky.

Naopak Turecko, členský stát NATO, ustoupilo výzvám a souhlasilo s přistoupením Švédska a Finska k alianci, i když původně to hlasitě odmítalo. Co mohlo Ankaru motivovat ke změně postoje?

Ankara žádá vydání dvacítky disidentů se vztahem k vůdci zahraničního nábožensko-politického exilu Fethullahu Gülenovi a kurdských bojovníků pobývajících v azylu ve Skandinávii. Finsko a Švédsko de facto kývly i na to, že napříště nebudou kurdským emigrantům z Turecka udělovat politický azyl a že budou napříště považovat členy Kurdské strany pracujících, ale i syrských kurdských milic YPG, které hrdinně nesli velkou tíhu bojů s Islámským státem v Sýrii, za teroristy.

Bude tedy zajímavé sledovat, zda je tyto „kandidátské“ země vydají. Osobně si myslím, že by to bylo zásadní poplivání všech deklarací a pravidel o lidských právech a tím pádem by se de facto přihlásily k tomu, co NATO páchá ve světě.

Bylo by to takové symbolické „políbení prstenu“ a důkazem, že Švédsko i Finsko se natolik změnily, že si členství v NATO zaslouží.

Nejžádanější „nevěstou“ je nyní jednoznačně miliardová Indie, které nadbíhá Rusko s Čínou, USA i evropské mocnosti (indického premiéra minulý měsíc velkolepě hostil Emmanuel Macron). Indie na sebe v posledních dnech upoutala pozornost tím, že se slevou nakupuje ruskou ropu a obratem ji s marží přeprodává evropským zemím. Ty se zoufale snaží připravit na zimu a na cenu nehledí. Můžeme tedy od Indie očekávat tuto pozici globálního neutrála, využívajícího příležitostí na obou stranách?

Jsem si jist, že oni nevěřícně kroutí hlavou nad tím, čeho jsou ti zmatení Evropané schopní. Jistě jim to nevadí, pokud na hlouposti euroaktivistů dokážou tučně vydělávat. Mě to přivádí k obecnější otázce – jak se Indie či muslimské země jako „neutrálové“ dívají na to, co dnes provádí Evropa?

Indie patří k té většině světových států, které ruskou invazi na Ukrajinu explicitně neodsoudily. Část indické společnosti dokonce tuto invazi podporuje. Indie navíc preferuje vzájemný obchod resp. nákup surovin od Ruska prostřednictvím rupií a rublů, což Rusku umožňuje obejít unijní sankce a nepoužívat dolar. Podobnou smlouvu má mimochodem už delší čas Indie uzavřenou s Íránem. Indie má s Ruskem těsné vztahy i ve vojenské oblasti, skoro 90 procent jejího vojenského vybavení pochází z Ruska nebo ještě ze SSSR.

Rusko může zároveň fungovat jako jakýsi prostředník či moderátor mezi Indií a Čínou, jejichž vztahy nejsou ideální a je zde latentní tenze. Jde i o to, že Rusko je dlouhodobě na straně Indie v indicko-pákistánských sporech, zatímco Ukrajina podporovala spíše Pákistán v posledních letech.

Proč Západ ztratil schopnost izolovat svého vybraného soupeře (tedy Rusko) a spíše se sám stává obětí vlastních rozhodnutí?

Západ předal vládu do rukou nekvalifikovaných, ale všehoschopných aktivistů, kteří namísto zásobování potravinami, materiálové, energetické, sociální, finanční a dalších krizí, o kterých jsem zde již psal, řeší další pohlaví, vymýšlejí ekologické nesmysly, protestují proti oscilaci zemské osy a snaží se EU zaplavit migranty. Jejich amatérství dokazuje i to, že nechápou, že protiruské sankce poškozují víc naše hospodářství než to ruské. Vůbec netuší, co budou dělat, až se ochladí. Už nyní nakupují plyn za 37 kč/cbm, zatímco napřímo od Rusů by byl za 6. Kam jde ten obrovský zisk?

Co vůbec může Evropa dělat dnes?

Rozlišujme prosím Evropu – a EU. Pro záchranu členských států EU by nejefektivnějším řešením bylo přiznání, že současné vedení EU vůbec netuší, co má dělat, netuší dosahy toho, co dělají, a celé vedení EU by mělo rezignovat nebo ještě lépe, EU rozpustit. Jednotlivé vlády už budou vědět, jak chránit zájmy své země (naši vládu k nim ale nepočítám, ta nemá ponětí o tom, co dělá a co dělat).

Můžeme se dočkat konce ukrajinské války do konce roku?

Já doufám, že to zabíjení civilistů zbraněmi a municí dodávanými ze Západu skončí daleko dřív, jakkoliv se to některým politickým stranám do voleb hodí jako téma proti SPD, které naprosto neopodstatněně a vyloženě lživě označují za proruské. Tato proxy válka Západu proti Rusku bude nejspíš vedená do posledního odvedeného Ukrajince a cizinců, ochotných jít vraždit do cizí války za dolary vybrané po Evropě. Myslím, že je několik možností vývoje a budeme si muset počkat až bude jasnější, kam to spěje.

https://bit.ly/3bUa10r

5 3 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na

5 3 hlasy
Ohodnotit příspěvek
6 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Evžen
6. 7. 2022 13:46
Ohodnotit příspěvek :
     

Pán Kobza je velice inteligentní člověk který ví o čem hovoří, plně s jeho názory souhlasím!

VAL
6. 7. 2022 16:51
Odpovědět  Evžen

Jsem moc rád, že se pan Klapal proti kavárnou infiltrované pražské SPD vzbouřil a dokázal pana Kobzu svou aktivitou prosadit ze čtvrtého, nevolitelného místa, na první místo, čímž ho vlastně protlačil do parlamentu, jak si pan Kobza za svou práci a obětavost zaslouží.

Aleš
6. 7. 2022 13:49
Ohodnotit příspěvek :
     

Pan Kobza má 100% pravdu.

Ladislav
6. 7. 2022 14:36
Odpovědět  Aleš

SPD, bijte do te sebranky demoličního pětilena den co den až do demise!

Gales
6. 7. 2022 18:27
Ohodnotit příspěvek :
     

Evropa se trhá od surovin a za chvíli v ní bude pouze svrab a neštovice.V dnešní době je velkým rizikem přestat něco vyrábět,protože ,,Kdo chvíli stál,už stojí opodál“.A my z německé kolonie to známe velmi dobře.

VAL
6. 7. 2022 21:28
Odpovědět  Gales

Přes třicet let !!!
Už přes třicet let nejenže stojíme opodál, ale navíc v tekutém písku a propadáme se čím dál hlouběji. Ještě před třiceti lety v mnoha oblastech světová špička, teď šašci nejen Evropy, ale celého kulturního světa.