Jak „revoluce důstojnosti“ na Ukrajině vedla k válce, chudobě a vzestupu krajní pravice


Pestrá skupina militantních ukrajinských nacionalistů a prozápadních aktivistů chtěla změnit demokraticky zvolenou vládu. Po osmi letech jsou výsledky zklamáním.

Události, které se odehrály na Ukrajině v letech 2013-14 a kterým se přezdívá Euromajdan, stále rezonují v paměti lidí. Ačkoli každá strana konfliktu na ně nahlíží jinak, všem je jasné, že Ukrajina, kterou kdysi všichni znali, se od té doby změnila k nepoznání.

Lidová revoluce, nebo státní převrat?

Podnětem k dramatickým událostem bylo rozhodnutí tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče pozastavit uzavření asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií a její následné nepodepsání během summitu Východního partnerství ve Vilniusu. Podle tehdejšího ukrajinského premiéra Nikolaje Azarova měl přechod Ukrajiny na evropské průmyslové standardy stát zemi 150-160 miliard eur. Nabízí se otázka, co si ukrajinské úřady během dlouhých příprav dohody myslely, ale rozhodnutí mělo efekt vybuchující bomby.

Bezprostředně po oznámení tohoto rozhodnutí zveřejnil 21. listopadu ukrajinský blogger Mustafa Nayyem na sociálních sítích výzvu k akci: „Sejdeme se ve 22:30 pod Památníkem nezávislosti. Teple se oblečte, vezměte si s sebou deštníky, čaj, kávu, dobrou náladu a přátele“. Právě to odstartovalo Euromajdan. Jak však potvrdily následné události, protest nebyl iniciativou opozičního blogera a několika studentů. Brzy po zahájení protestů se do nich zapojila řada těžkých politických vah. Poslankyně Irina Geraščenková 30. listopadu v diskusním pořadu uvedla, že pořádková policie použila proti protestujícím násilí a že byl zraněn jeden západní novinář. Její političtí oponenti ji podezírali, že jde o záměrnou dezinformaci, protože skutečné střety mezi policií a aktivisty na hlavním náměstí začaly až následující den. Geraščenkova prohlášení mohla být provokací, která je měla vyvolat. Jak již bylo řečeno, radikální nacionalisté začali ve skutečnosti útočit na policii mnohem dříve. Podle některých svědectví došlo k prvním násilným epizodám již 23. listopadu.

Události, které se odehrály na Ukrajině v letech 2013-14, du S aktivní podporou Spojených států a členských států EU začaly přípravy na zahájení a organizaci protestů, stejně jako nasazení médií, dlouho před rozhodnutím Viktora Janukovyče odložit podpis dohody s EU. Nejvýznamnějším médiem pokrývajícím Euromajdan byl internetový kanál Hromadske.tv (Public TV), který v září 2013 obdržel grant ve výši 50 000 dolarů od velvyslanectví USA. Dalších 95 000 dolarů přidalo nizozemské velvyslanectví. Bývalý šéf ukrajinské bezpečnostní služby SBU Alexandr Jakimenko později uvedl, že právě tehdy se zvýšil objem diplomatické pošty a na hlavním kyjevském náměstí Majdan Nezaležnosti, které mělo později propůjčit revoluci své jméno, se začaly objevovat čerstvé dolarové bankovky.

Západ se nesnažil svůj zájem skrývat. Západní politici na Majdanu otevřeně hovořili a diplomaté EU se účastnili projevů. Victoria Nulandová, oficiální představitelka amerického ministerstva zahraničí, byla na Majdanu nejen osobně, ale jednala také o jmenování budoucích vládců Ukrajiny. Později přiznala, že USA vyčlenily pro Ukrajinu 5 miliard dolarů na „podporu demokracie“.

Dne 20. února 2014 vstoupily události do rozhodující fáze. Ráno se na Majdanu začaly používat střelné zbraně, což vedlo k úmrtí protestujících i policistů. Tyto události nebyly nikdy vyšetřeny. Některé zprávy tvrdí, že se na střelbě do demonstrantů podíleli odstřelovači z Gruzie. Generál Tristan Citelašvili, bývalý velitel elitní gruzínské jednotky Avaza, uvedl, že se operace účastnil jeden z jeho bývalých podřízených, Koba Nergadze, spolu s Alexandrem Revazišvilim. Tito dva bývalí muži poskytli oficiální svědectví Alexandru Gorošinskému a Stefanu Reškovi, právníkům zastupujícím bývalé příslušníky ukrajinských speciálních jednotek Berkut u Svjatošinského okresního soudu v Kyjevě. Podle zdrojů z gruzínské armády jim rozkazy vydal Brian Christopher Boyenger, důstojník amerických ozbrojených sil. Jeden z odstřelovačů, kteří se na střelbě údajně podíleli, o událostech vyprávěl BBC, ale západní média jejich svědectví nevěnovala příliš pozornosti.

  1. února podepsali prezident Janukovyč, německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski a Eric Fournier, vedoucí oddělení kontinentální Evropy francouzského ministerstva zahraničí jednajícího za EU, spolu se zástupci opozice dohodu o urovnání krize na Ukrajině. Dokument zejména stanovil, že „do 48 hodin po podpisu této dohody bude přijat, podepsán a vyhlášen zvláštní zákon, který obnoví platnost ukrajinské ústavy z roku 2004“.

Od tohoto okamžiku lze státní převrat sledovat doslova minutu po minutě:

  1. února, 16:40: tisková agentura UNIAN zveřejňuje informaci o podpisu, který ukládá Janukovyčovi a Nejvyšší radě, parlamentu Ukrajiny, splnit závazky vyplývající z dohody do 23. února 2014 do 16:40.

Noc z 21. na 22. února: Aktivisté Euromajdanu obsazují vládní budovy a parlament.

  1. února 2014, 12:29: Předseda Nejvyšší rady Vladimir Rybak je odvolán z funkce.

12:34: Na jeho místo je předsedou zvolen Alexandr Turčinov.

13:08: Nejvyšší rada přebírá politickou odpovědnost za situaci na Ukrajině.

17:11: Přijímá se usnesení „O sebeodvolání prezidenta Ukrajiny z výkonu ústavních pravomocí“.

  1. února 2014, 12:36: Je přijato usnesení o pověření předsedy Nejvyšší rady výkonem funkce prezidenta.

Přestože dosud nebylo dosaženo lhůty stanovené v dohodě o změně ústavy, EU uznala jmenování předsedy Nejvyšší rady úřadujícím prezidentem Ukrajiny za legitimní.

Policista zasažený ohňostrojem © Olga Sucharevská, 2013


Kdo začal válku a represe?

Oficiálně válka v Donbasu začala 13. dubna 2014, kdy Turčinov oznámil zahájení „protiteroristické operace“ poté, co Doněcká lidová republika 7. dubna vyhlásila nezávislost. Luganská lidová republika vyhlásila nezávislost 27. dubna, v té době již probíhala kyjevská operace.

Ve skutečnosti byly ukrajinské síly rozmístěny

v Donbasu v březnu 2014, tedy dlouho předtím, než tyto regiony vyhlásily nezávislost. Je pravda, že místní obyvatelé na protest proti nástupu hnutí Euromajdan k moci začali obsazovat vládní budovy. Byli to však aktivisté Majdanu, kteří tuto taktiku použili jako první, a to již v lednu 2014.

Obyvatelé proruských jihovýchodních oblastí Ukrajiny mezitím o víkendu jednoduše zorganizovali protesty v naději, že je nová vláda vyslyší. Na rozdíl od svých odpůrců nebylo 30 protestujících, kteří byli zaživa upáleni v budově odborů v Oděse, ozbrojeno. Vše vyšlo najevo ve filmu „Masky revoluce“ – francouzském dokumentu stanice Canal+, jehož zákaz v Evropě požadovalo ukrajinské velvyslanectví.

Dne 9. května 2014 vjely ukrajinské tanky do centra Mariupolu, kde pochodovali neozbrojení lidé na oslavu Dne vítězství ve Velké vlastenecké válce. Později téhož dne došlo před místní policejní stanicí k přestřelce, do níž se zapojil krajně pravicový prapor Azov a která si vyžádala oběti mezi policisty i civilisty.

Přestože Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva vyzval k vyšetřování, žádné nebylo provedeno. Kromě toho se rozjela represivní mašinérie, takže tresty odnětí svobody za protieuromajdanovské komentáře nebo lajky na sociálních sítích jsou na denním pořádku. Nedávným příkladem je to, co se stalo jednomu obyvateli Sumské oblasti, který byl odsouzen podle článku 109 ukrajinského trestního zákoníku za to, že jednou lajkl příspěvek na sociální síti Odnoklassniky (Spolužáci), který hovořil o jednotě Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Před několika dny zástupce velitele Národní policie Alexandr Fatsevič prohlásil, že „‚nadšenci ruského světa‘ budou zadrženi a postaveni před soud“. A nedávno SBU obvinila významnou novinářku Miroslavu Berdnikovou, která nedávno podstoupila vážnou operaci zad, z podkopávání územní celistvosti Ukrajiny. Dcera spoluzakladatele Ukrajinské helsinské skupiny Olese Berdnika je aktivistkou za lidská práva, která jde neochvějně ve stopách svého otce. Miroslava Berdniková dokonce vystoupila v izraelském Knesetu, kde nastínila problematiku nacismu a antisemitismu na Ukrajině.

Kyjevská vláda ignoruje obavy mezinárodních organizací a brání ruským umělcům vystupovat na Ukrajině, stejně jako zakazuje ruské knihy a ruské a dokonce i ukrajinské televizní kanály. Násilná ukrajinizace pokračuje navzdory všem rezolucím přijatým Parlamentním shromážděním Rady Evropy. Matilda Bognerová, vedoucí monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině, poukázala na incidenty zahrnující šikanu na internetu, vyhrožování, zastrašování a podněcování k násilí vůči těm, kteří jsou proti ukrajinizaci nebo „vyjádřili pozitivní názory na ruský jazyk či jinak vyjádřili názory vnímané jako proruské“.

Nechvalně proslulá webová stránka Myrotvorec (Mírotvůrce), která shromažďovala osobní údaje tisíců lidí, včetně občanů EU a USA, zůstává v provozu. Nedávno na svou černou listinu zařadila chorvatského prezidenta Zorana Milanoviće a bývalého šéfa německého námořnictva viceadmirála Kai-Achima Schönbacha. Zatímco však vysoce postavené osoby v databázi Myrotvorec mají prostředky k zajištění vlastní bezpečnosti, lidé jako novinář Oles Buzina a šéf Spojeného vojenského svazu Ukrajiny Oleg Kalašnikov skončili mrtví.

Ospravedlnění a šíření nacismu

Vzhledem k aktivní účasti radikálních krajně pravicových ultranacionalistů, kteří zdědili ideologii Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) z dob druhé světové války, na protestech Euromajdanu dnešní Ukrajina připouští podporu nacismu. Navzdory tomu, že OUN odsoudil Evropský parlament ve své rezoluci z 25. února 2010 o situaci na Ukrajině, přijal Kyjev v roce 2015 zákon „O právním postavení a uctívání památky bojovníků za nezávislost Ukrajiny ve 20. století“. Tento zákon povýšil OUN a Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), které byly pomocníky Třetí říše, na bojovníky za nezávislost Ukrajiny. Mezi vůdce těchto organizací patřili Stepan Bandera, naverbovaný vojenskou rozvědkou nacistického Německa, Abwehrem, pro špionáž, a Roman Šuchevyč, hauptmann německého pomocného policejního praporu Shutzmannschaft 201 a jeden z velitelů praporu Nachtigall.

Zákon o obnovení ukrajinského státu, vyhlášený OUN 30. června 1941, je považován za významné datum dnešní Ukrajiny. Článek 3 tohoto aktu zní takto: „Nově vzniklý ukrajinský stát bude úzce spolupracovat s nacionálně-socialistickým Velkoněmeckem pod vedením jeho vůdce Adolfa Hitlera, které vytváří nový řád v Evropě a ve světě a pomáhá ukrajinskému lidu osvobodit se od moskevské okupace.“ V roce 1941 byl ukrajinský stát obnoven.

Elena Berežnaja, vedoucí Institutu pro právní politiku a sociální ochranu Iriny Berežnaje, ve svém vystoupení v Radě bezpečnosti OSN uvedla, že glorifikace divize SS Galicia se na Ukrajině stala běžnou praxí, stejně jako stavění pomníků na památku Bandery a jeho stoupenců a vládní financování neonacistických skupin pod záminkou vlastenecké výchovy mládeže.

Dnešní neo-UN hluboce infiltrovala ukrajinskou vládu i struktury orgánů činných v trestním řízení. Institut veřejné politiky George Washingtona zveřejnil zprávu, v níž se uvádí, že v Národní armádní akademii hejtmana Petra Sahajdačného, hlavní ukrajinské vojenské vzdělávací instituci, kterou podporuje americká administrativa, působí krajně pravicová skupina Centuria.

A aktivity ukrajinských nacionalistů se neomezují pouze na území Ukrajiny – aktivně propagují nacistické myšlenky i v západních zemích. Podle amerického serveru Politico navázal prapor Azov, který je řízen bývalým poslancem ukrajinského parlamentu Andrijem Bileckým, spojení se Severským hnutím odporu, neonacistickou skupinou s oficiálními pobočkami působícími ve Švédsku, Finsku a Norsku. Jeden ze zakladatelů hnutí Rise Above, americký bělošský supremacista Robert Rundo, byl jedním z těch, kteří byli pozváni na setkání s příslušníky praporu. Ve stejném článku se uvádí, že existuje spojení mezi stejnou milicí a Brentonem Tarrantem, australským bělošským supremacistou, který při útoku na mešitu v Christchurchi na Novém Zélandu zabil 51 muslimů. Uvádí se v něm také, že veterán americké armády Craig Lang, který je hledán za vraždu floridského páru v roce 2018, působil na frontové linii na východní Ukrajině, kde bojoval na straně Kyjeva.

Jak se uvádí v nové zprávě, kterou zveřejnilo americké Soufan Center, jež se zaměřuje na globální bezpečnostní výzvy a zahraničněpolitické otázky, „Ukrajina se stala centrem širší sítě nadnárodního bělošského extremismu, který přitahuje zahraniční bojovníky z celého světa. Tam, kde džihádisté cestují bojovat do míst, jako je Sýrie, mají nyní stoupenci nadřazenosti bílé rasy své vlastní divadlo, kde se mohou učit bojovat – Ukrajinu, kde od roku 2014 zuří konflikt mezi proruskými separatisty a ukrajinskými vládními silami, který přitahuje bojovníky z celého světa, kteří bojují na obou stranách. Nedávný výzkum ukázal, že do tohoto konfliktu odešlo bojovat přibližně 17 000 cizinců z 50 zemí včetně Spojených států.“

Požadavek vyslovený americkým Kongresem, aby byl prapor Azov – který byl v listopadu 2014 začleněn do ukrajinské Národní gardy – oficiálně zařazen na americký seznam zahraničních teroristických organizací, však nebyl splněn, stejně jako nebyl realizován zákaz jeho financování a financování dalších ukrajinských neonacistických milicí.

Hospodářský neúspěch uprostřed militarizace

Ukrajinské vojenské výdaje jsou nyní více než osmkrát vyšší než v roce 2013, ale ekonomika se celkově nachází v prohlubující se recesi. V roce 2021 činil ukrajinský HDP rekordních 195 miliard dolarů (oproti 182 miliardám v roce 2013), což však bylo znehodnoceno inflací. Pokud jde o určité zboží, spotřebitelská inflace dosáhla 11 %, čímž dosáhla rekordní hodnoty za posledních tři a půl roku. Generální ředitel analytického centra CASE Ukraine Dmitrij Bojarčuk upozorňuje, že „v řadě oblastí je tento růst pouze náznakový: ceny našeho vývozu byly prostě vyšší než ceny našeho dovozu. Ale co se týče objemu, náš vývoz se zmenšuje. Vyrábíme přesně tolik jako dříve, ne-li méně, ale vydělali jsme více díky cenám na světových trzích.“

Současně rostlo zadlužení. V roce 2013 činil zahraniční dluh Ukrajiny 27,9 miliardy dolarů, ale do konce roku 2021 dosáhl 47,7 miliardy dolarů.

Ukrajina se postupně transformuje z průmyslové a agrární země na dodavatele surovin. V roce 2013 tvořil vývoz strojírenských výrobků 18,9 % (12,9 mld. USD), zatímco v roce 2017 klesl na 9,9 % (4,3 mld. USD). Struktura zahraničního obchodu pro rok 2021 tento trend potvrzuje. Největšími vývozními položkami Ukrajiny byly v loňském roce železné kovy (13,95 mld. USD, o 81,4 % více než v roce 2020), obiloviny (12,34 mld. USD; +31,2 %) a živočišné a rostlinné tuky a oleje (7,04 mld. USD; +22,5 %). Co se týče dovozu, kromě energetických zdrojů potřebuje Kyjev stroje a zařízení (14,2 mld. USD; +22,9 %) a výrobky chemického a příbuzného průmyslu (9,74 mld. USD; +32,8 %). Je ironií, že americký velvyslanec prohlásil, že Ukrajina se musí stát agrární velmocí. „Sýpka SSSR“, jak byla Ukrajina kdysi nazývána, nyní dováží stále více potravin. V roce 2021 dovezla potravinářské výrobky v hodnotě 8 miliard dolarů (+19 % oproti roku 2020).

Zároveň jsme svědky deindustrializace. V roce 2014 byla uzavřena Lvovská autobusová továrna a v roce 2018 bylo zahájeno konkurzní řízení Záporožského automobilového stavebního závodu. Výrobce letadel Antonov v letech 2016-2019 nevyrobil ani jedno letadlo. V červenci 2021 byla oficiálně uzavřena Nikolajevská loděnice – kdysi klíčová součást sovětského loďařského průmyslu. Južmaš, velká letecká a raketová továrna, se od roku 2014 sotva drží nad vodou. V roce 2013 se na Ukrajině vyrobilo 50 449 automobilů, ale do roku 2021 se jejich počet snížil na 7002.

Klesá také životní úroveň. Sazby za komunální služby stále rostou a k dnešnímu dni dosáhl dluh za komunální služby 3 miliard dolarů kvůli požadavkům Mezinárodního měnového fondu (MMF). Ukrajinský politický analytik Vladimir Chemeris vysvětluje, že „tarify se budou zvyšovat i nadále. Ještě v létě 2020 podepsala naše vláda s MMF memorandum, v němž se dohodla, že ceny plynu by měly být plně určovány trhem. Tržní cena znamená vyšší cenu. MMF tento požadavek také opakovaně zdůrazňoval a naše vláda s ním souhlasila a doufala v další a další půjčky, aby mohla alespoň splatit ty předchozí.“

Poté, co Ukrajina vypověděla smlouvy o dodávkách plynu s Ruskem, musela se vypořádat s energetickou krizí. Navíc Kyjev musí za plyn platit více než dokonce země EU. V říjnu se ceny plynu v celé EU pohybovaly od 300 do 700 eur, zatímco na Ukrajině dosahovaly 1 100 eur.

A tak Ukrajinci hromadně opouštějí zemi. V roce 2020 získalo povolení k pobytu v EU 601 200 osob. Podle Institutu demografie a sociálních studií Ptoukha se v roce 2021 jednalo o 2,5 až 3 miliony migrujících pracovníků, zatímco v letech 2014-2021 získalo ruské občanství 1 068 000 Ukrajinců. Za prvních 10 měsíců roku 2021 přesáhl odliv obyvatelstva 600 000 osob, což je rekordní počet za posledních 11 let.

Z průzkumu provedeného Kyjevským mezinárodním sociologickým institutem vyplývá, že 64,7 % ukrajinských občanů se domnívá, že se věci ubírají špatným směrem. Každý čtvrtý Ukrajinec a každý třetí mladý člověk se chce přestěhovat do jiné země. Celkově to lze jen stěží označit za vítězství Euromajdanu.

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na