Heidelberský manifest: 38 let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!

Osmatřicet let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!

Již počátkem osmdesátých let minulého století, konkrétně 17. června 1981, skupina patnácti německých vysokoškolských učitelů a vědců varovala veřejnost před rozvrácením německého národa a přecizením (Überfremdung) jeho jazykové a kulturní svébytnosti v důsledku zvyšujícího se počtu přistěhovalců – zejména z Turecka. Iniciátory prohlášení byli profesoři Theodor Schmidt-Kaler z bochumské a Helmut Schröcke
z mnichovské univerzity. Heidelberský manifest mj. uvádí:

„S velikým znepokojením sledujeme rozvracení německého národa přílivem mnoha milionů cizinců a jejich rodin, přecizení našeho jazyka, kultury a národnosti (…)

Pojem národ lze dnes definovat přírodovědně: národy jsou živoucí (biologické a kybernetické) soustavy vyššího řádu se vzájemně odlišnými systémovými vlastnostmi, předávanými geneticky a tradicemi.

Integrace velkých mas neněmeckých cizinců při zachování našeho lidu je proto nemožná a vede ke známým etnickým pohromám multikulturní společnosti. (…)

Každý národ, i německý, má na svém území přirozené právo na zachování své identity a svérázu. Úcta k jiným národům vyžaduje jejich zachování, ne však jejich smíšení. (…)

Naším problémem přitom nejsou zahraniční dělníci vůbec, nýbrž jejich asijská část…“

„Zástupci veřejnosti“ (kalouskovského typu), např. z bavorské FDP (Svobodná demokratická strana), nepřekvapivě označili Heidelberský manifest za „rasistický a nacistický pamflet“.

Jenže sám fakt, že právě v Německu – s jeho minulostí – se několik vysokoškolských pedagogů
– dnes již zpravidla naprosto standardizovaných figur a figurek hotových vždy zapřít i nos mezi očima – vůbec odvážilo s takovouto iniciativou přijít, svědčí o tom, jak dalece postoupila za těch bezmála čtyřicet let radikální „převýchova“ (Umerziehung). Tehdy také ještě i Der Spiegel informoval o etnické kriminalitě:

„Podle nedávné celostátní statistiky se počet mladistvých pachatelů bez ohledu na jejich národnost zvýšil v období 1975–1977 zhruba o dvacet pět procent. Mnichovská studie však jasně ukázala, že vývoj zločinnosti
je výrazně odlišný u mladých západních Němců a dětí zahraničních dělníků.
Platí to především pro velká města, kde žije značný počet zahraničních dělníků.

Tak ve Stuttgartu je zločinnost dětí zahraničních dělníků ve věku od 14 do 18 let o osmaosmdesát procent vyšší než kriminalita stejně mladých západních Němců, v Mnichově je to o šedesát procent a v Hannoveru
o pětatřicet. (…) jak ukázala mnichovská studie, v Hamburku roste zločinnost mladistvých ročně o třiadvacet procent, zatímco u stejně starých západních Němců pouze o jedno procento. 

Ze statistického hlediska je to dáno tím, že v mnohých městech Německé spolkové republiky se rodí více dětí zahraničních dělníků než dětí západoněmeckých rodin. Ze sociálně politického hlediska je to však vážná hrozba, kterou by oficiální místa neměla přecházet mlčením„…varoval tento „investigativní týdeník“ již koncem sedmdesátých let (česky „Společenská poprava“, v: 100+1 zahraničních zajímavostí č. 4/1979, str. 21).

O důvodech zvýšené zločinnosti potomků převážně tureckých zahraničních dělníků měl jasno levicově-odborářský Welt der Arbeit:

Děti přicházejí z jiného kulturního prostředí a zmítají se často mezi výchovou v rodině a nesrovnatelně jiným, často protikladným západoněmeckým okolím. (…) Šedesát procent zahraničních žáků proto nedokončí základní školu. Na dalších stupních je ze sta dětí v průměru už jen jeden cizinec. Sedmdesát procent dětí zahraničních dělníků nezíská odborný výcvik a odborné školy úspěšně dokončí pouhá dvě procenta… (česky: „Děti bez vzdělání“, v: tamt. č. 13/1979, str. 28–29)

  • V roce 1959 bylo v NSR oficiálně „pouhých“ 163 tisíc zahraničních dělníků, přičemž vedle dominujících Turků šlo rovněž o evropské migranty z hospodářsky chudých oblastí jižní Itálie, Španělska či Portugalska a Balkánu.
  • Do roku 1973 však jejich počet vzrostl na 1,4 milionu, což s rodinnými příslušníky činilo kolem
    4 milionů lidí.
  • (Že v r. 2012 žilo podle Spolkového úřadu ve sjednoceném Německu celkem 16,3 milionu obyvatel s tzv. „migračním pozadím“, nás proto neudiví.)

A zatímco přísun této „levné pracovní síly“ si prosadila „kapitalistická“ pravice, za legislativu umožňující přistěhování div ne celých obcí spjatých pouty velkorodin je zodpovědná „humanistická“ levice nejrůznějších odstínů rudé. 

Počet dětí zahraničních dělníků v NSR se tudíž během sedmdesátých let zdesetinásobil!
Na příliv sedmi set tisíc žáků pocházejících namnoze z dost (nebo úplně) jiného kulturního prostředí nebyly německé školy zprvu vůbec připraveny. 

Nejrůznější „opatření“ (Maßnahme) – jako snížení nároků na výuku, neprovádění původně předepsaného společného vyučování tělesné, výtvarné či hudební výchovy s ohledem na děti z muslimských rodin, zajištění hodin mateřštiny, aby nezapomínali řeč předků atd. – byla přijímána a zaváděna teprve postupně. 

Takto z původně „dočasných“ pracovníků a „hostů“ („gastarbeiterů na vízum“) vznikla uvnitř německého státu během několika desetiletí paralelní společnost cizího, převážně tureckého původu.

Ve srovnání se současnou německou situací působí údaje, které Schmidt-Kalera a Schröckeho přiměly k sepsání Heidelberského manifestu téměř neškodně. Zajisté nejen pro Mirjam Landovou je Německo,
které v osmdesátých letech opustila, zase již „úplně jinou zemí“. Snad takovou, jakou by si přáli spatřit Hans Morgenthau, Theodore N. Kaufman, Louis Nizer a Earnest A. Hooton, váleční projektanti konečného řešení „německé otázky“…

A Heidelberský manifest? „Vyšuměl.“
V univerzitním prostředí byl šířen jako leták, hájili jej ovšem pouze „pravicoví extremisté“.
Zato hlasatelé „otevřenosti a tolerance“ fyzicky napadli Schmidta-Kalera přímo v televizním studiu.

Psáno pro Délský potápěč.
https://deliandiver.org/2019/06/heidelbersky-manifest-velka-vymena-nemecko.html

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na