Podobenství o tom, nač Smrt potřebuje kosu

 — Jste… kovář? 

Hlas za jeho zády zazněl tak nečekaně, že se kovář lekl. Navíc neslyšel, že by se dveře do dílny otevřely a někdo vešel dovnitř. 

— A klepat jste zkusil? … odpověděl hrubě a byl trochu rozzlobený jak na sebe, tak na klienta. 

— Klepat? Hmm … Nezkoušela  jsem to, – odpověděl hlas. 

Kovář popadl hadr ze stolu a otírajíc si upracované ruce, pomalu se otočil a v hlavě už měl odpověď, kterou se chystal cizinci říct. Ale slova zůstala někde v jeho hlavě, protože před ním stál velmi neobvyklý klient. 

— Mohl byste mi narovnat kosu? – ženským, ale lehce chraptivým hlasem se zeptal host. 

— Kosu,… ano? takže konec? – povzdechl si kovář a odhodil hadr do rohu. 

— Ještě ne konec, ale mnohem hůř než předtím,… odpověděla Smrt. 

— Jo,… zachrapěl kovář, – nemůžeš říct. Co teď musím udělat? 

— Narovnat kosu, – opakovala Smrt trpělivě.

— A pak? 

— A pak, pokud je to možné, naostřit. 

Kovář  se podíval na kosu. A skutečně, na čepeli už bylo vidět několik hrbolů a čepel samotná už byla zvlněná. 

— Tomu rozumím, přikývl…. Ale co mám dělat? Modlit se nebo si sebrat věci? Je to poprvé, abych tak řekl … 

— Aaaa … Vy… o tom, — ramena Smrti se začala třást tichým smíchem,… ne, nejsem tu pro vás. 
Potřebuji jen opravit kosu. Můžete?

— Tak jsem nezemřel?…. potichu se zeptal kovář. 

— Víte to lépe. Jak se cítíte? 

— Ano, zdá se že normálně. 

— Žádná nevolnost, závratě, bolest?

 — Nn…ne, …. váhavě řekl kovář a poslouchal své vnitřní pocity. 

— V tom případě se nemusíte bát, …. odpověděla Smrt a podala mu kosu. 

Kovář vzal kosu do strachy zdřevěnělých rukou a začal ji zkoumat ze všech stran. 
Byla to práce tak půl hodiny, ale při vědomí, kdo bude sedět za jeho zády a čekat na dokončení práce automaticky prodlužuje tuto dobu nejméně o několik hodin. 

Kovář tedy šel ke kovadlině a vzal do ruky kladivo. 

— Vy…Posaďte se. Nebudete přeci stát?, kovář do svého hlasu vložil všechnu svou pohostinnost a dobrou vůli. 

Smrt přikývla a posadila se na lavici, zády ke zdi.

 *** 

Práce skončila. Kovář narovnal čepel, jak jen to bylo možné, a podíval se na svého hosta. 

— Odpusťte mi mou upřímnost, ale nemůžu uvěřit, že jsem držel v rukou předmět, který připravil o život tolik lidí! Žádná zbraň na světě se s ní nemůže měřit. To je opravdu neuvěřitelné. 

Smrt, která uvolněně seděla na lavici  a rozhlížela se po interiéru dílny, se znatelně napnula. 
Temný ovál kapuce se pomalu obrátil ke kováři. 

— Co jste řekl? … pronesla tiše. 

— Řekl jsem, že nemůžu uvěřit, že jsem držel zbraň v rukou, která …

— Zbraň? Řekl jste zbraň? 

— Možná jsem to neřekl přesně, jen … kovář neměl čas dokončit větu. 

Smrt, bleskovým pohybem vstala z místa a během okamžiku byla přímo před kovářem. Okraje kapuce se lehce třásly. 

— Jak to myslíš, … kolik lidí jsem zabila? … zasyčela přes zuby. 

— Já … já nevím,…. vykoktal kovář a sklopil oči. 

— Odpověz! … Smrt chytila ​​kováře za bradu a zvedla mu hlavu … kolik? 

— N-ne…. já nevím …“ 

— Kolik?… vykřikla Smrt přímo kovářovi tváře. 

— Copak já vím, kolik jich bylo? – zakřičel kovář strachy změněným hlasem a snažil se odvrátit pohled.

Smrt mu pustila bradu a několik vteřin mlčela. Pak se nahrbila, vrátila se na lavici a těžce si povzdechla. 

— Takže nevíš, kolik jich bylo?… řekla tiše a bez čekání na odpověď pokračovala:
… Ale co když ti řeknu, že nikdy…SLYŠÍŠ?… Nikdy jsem nezabila ani jednoho člověka. Co na to řekneš? 

— Ale … ale jak?“

 — Nikdy jsem nezabíjela lidi…. Proč bych to dělala, když sami děláte tuto „skvělou práci“? 
Vy se navzájem zabíjíte. Vy! 

Vy se navzájem zabíjíte. Vy!


Vy můžete zabít kvůli penězům, kvůli svému hněvu a nenávisti, můžete dokonce zabít jen kvůli zábavě. 
A když vám to nestačí, zařídíte války a zabíjíte se navzájem po stovkách po tisících. 
Vám se to prostě líbí. Jste závislí na cizí krvi, na krvi někoho jiného. 

A víš, co je na tom všem nejhorší? Nemůžete si to přiznat! Je pro vás snadnější obviňovat za všechno mě, ….
na okamžik se Smrt odmlčela,… víš, jaká jsem byla dřív? “ 

Byla jsem krásná dívka, potkávala jsem duše lidí s květinami a doprovodila je na místo, kde měli být. 
Usmála jsem se na ně a pomohla zapomenout na to, co se jim stalo. Bylo to už dávno …
Podívej se, co se se mnou stalo! 

Vykřikla poslední slova, vyskočila z lavice a shrnula kapuci z hlavy. 

Před očima kováře se objevila zvrásněná tvář staré ženy. Řídké šedé vlasy visely zamotané do pramenů, koutky popraskaných rtů byly nepřirozeně svěšeny dolů a odhalily tak spodní zuby, zakřivené fragmenty trčící zpoza rtů….. Ale nejhroznější byly oči. Absolutně vybledlé, nic nevyjadřující oči, které zíraly na kováře.

— Podívej se na koho jsem se změnila! A víš proč?… Smrt udělala krok směrem ke kovářovi. 

— Ne….,  zašeptal kovář shrbený pod jejím pohledem a zavrtěl hlavou. 

— Samozřejmě, … nevíš,… zašklebila se Smrt na kováře…. To vy jste mě takovou udělali…..

…. Viděla jsem, jak matka zabíjí své děti, viděla jsem, jak bratr zabíjí bratra, viděla jsem, jak člověk v jednom dni může zabít sto, dvě stě, tři sta lidí!…. 

Vzlykala jsem, když jsem se na to dívala, křičela jsem z nemožnosti to zastavit, křičela jsem v hrůze
z toho, co se děje … Oči Smrti se zaleskly. 

— Vyměnila jsem si své krásné šaty za tyto černé, aby na nich nebyla vidět krev lidí, které jsem doprovázela. 
Nasadila jsem si kapuci, aby lidé neviděli mé slzy. 

…. Už jim nedám květiny….. Udělali jste ze mě monstrum….  A pak mě obvinili ze všech vašich hříchů. 

Samozřejmě, je to tak jednoduché … – zírala na kováře nehybným pohledem, ……. provázím vás, ukazuji cestu, …. já nezabíjím lidi … 

— Dej mi mou kosu, ty blázne! 

Smrt vytáhla kosu z rukou kováře a otočila se a zamířila ke dveřím ven z dílny. 

— Můžu se na něco zeptat? … uslyšela zezadu. 

— Chceš se zeptat, proč tedy potřebuju kosu?… zeptala se Smrt a zastavila se ve dveřích aniž by se otočila. 

— Ano. 

— Cesta do nebe …  už dlouho je zarostlá trávou.

https://cont.ws/@sage/1322024

Ohodnotit příspěvek (5 / 1)
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ohodnotit příspěvek :
     

…. Viděla jsem, jak matka zabíjí své děti, viděla jsem, jak bratr zabíjí bratra, viděla jsem, jak člověk v jednom dni může zabít sto, dvě stě, tři sta lidí!….

…víš, ona ségra často a ráda kecá,…..a když je napraná, tak žvaní nesmysle. Kosu má na opírání se, když jde od nás z putyky, aby nezahučela do škarpy. Kór v zimě. Jinak s ní otvírá konzervy. Proto mi jí tak domrdala.
Kde by se její kosa jen dotkla trávy. A ještě do nebe!

Svatý Stalin.
(můj častý povzdech v hytlermarketech)

Vlez si Smrťáku do tej vany venku s tou studenou vodu a pak pořádně naklepej a nobruš kosu,.Seégru ožer tou domácou a pošli do toho našeho politcký kole a bez vyjímek..💀.. Ségru pak podle osvědčenýho receptu zatluč do sudu;)