Boj impérií. Pokusy současných mocností rozdělit svět

Éra kolonialismu není minulostí. V současném světě, stejně jako před 150 lety, pokračuje boj za rozdělení sfér vlivu. Teprve nyní se ke starým koloniálním mocnostem Západu přidaly nové ambiciózní státy.

Velká sedmička je projektem starých kolonialistů

Není to tak dávno, co se konal další summit G7. Tato organizace je pozoruhodná tím, že spojuje staré koloniální mocnosti – Velká Británie, USA, Německo, Francie, Itálie a Japonsko. V seznamu chybí Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko, Belgie a Dánsko, ale z ekonomických a politických důvodů již nehrají tak významnou roli v rozdělení sfér vlivu v současném světě jako dříve.

Éra dekolonizace, která se kryla se „studenou válkou“, osvobodila více než sto zemí v Africe, Asii, Latinské Americe a Oceánii z koloniální závislosti. Dříve britské, francouzské a další kolonie – tyto země se staly nezá-
vislými státy s vlastními problémy, ekonomickými a politickými, s formální a někdo i faktickou suverenitou.

Mnoho včerejších kolonií se samozřejmě nedokázalo zcela osvobodit od nadměrné péče svých dřívějších metropolí. Například Francie stále aktivně zasahuje do politického života svých bývalých afrických kolonií. 
Francouzská vojska jsou rozmístěna v řadě afrických států a v případě potřeby jsou francouzští výsadkáři
vždy připraveni přistát v „potřebné“ zemi, a pomoci svrhnout nebo nastolit režim.

Velká Británie jedná jemněji, ale také si zachovává formální podobu Britské říše – královna Anglie je v řadě zemí světa považována za hlavu státu. 
Alžběta II.  neřídí pouze Britské společenství národů – je také úřadující královnou 15 suverénních států.

Mezi nimi jsou rozvinutá Austrálie, Kanada, Nový Zéland, malé státy Karibiku a Oceánie – Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Grenada, Svatý Vincent a Grenadiny, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Jamajka, Tuvalu, Papua Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy. Kromě těchto zemí si Británie zachovává vliv v mnoha bývalých koloniích v Africe – například v Keni, v Asii – například v Ománu nebo Bruneji.

Francie a Velká Británie jsou poslední dvě evropské mocnosti, které se stále snaží plně využít svou koloniální minulost. S Německem a Itálií a také s mimoevropským Japonskem je to obtížnější – byly zbaveny svých kolonií v důsledku první a druhé světové války. Německé, italské a japonské podniky však působí v bývalých koloniích i v mnoha jiných zemích třetího světa

Pokud jde o Spojené státy, imperialistické ambice tohoto státu nebyly pro nikoho tajemstvím. 
Po dvě století své existence Washington vyvinul a otestoval jedinečnou ideologii – imperiální ambice Spoje-
ných států jsou maskovány jako boj za demokracii a za lidská práva, přičemž se Spojené státy snaží o roli mezinárodního četníka a jsou připraveny při jeho implementaci nepočítat oběti. Tisíce lidí zabitých v Iráku
a Afghánistánu, v Libyi a Sýrii, v Jemenu a Súdánu, v Somálsku a ve Vietnamu – nejsou otázkou, na kterou je nutno odpovědět, protože hlavní věcí jsou „lidská práva“.

Hlavním úkolem starých koloniálních mocností je zachovat a posílit jejich vliv v současném světě, zejména
s ohledem na výzvy Ruska, Číny a řady dalších států, které usilují o aktivnější roli ve světové politice a ekono-
mice. S cílem udržet si své pozice jak USA, tak i země západní Evropy pravidelně zasahují do politických procesů v jiných regionech světa.

Moderní kolonialismus se projevuje v různých částech světa – od Zimbabwe po Ukrajinu, od Libye po Filipíny, od Venezuely po Severní Koreu. Západní mocnosti si vyhrazují určité právo hodnotit určité politické režimy, systémy a dokonce celé národy. A snaží se určovat, která ze zemí světa bude „vyvržencem“ a která ne,
s kým je možné spolupracovat a s kým ne. 

Respektuje Saúdská Arábie lidská práva více než Sýrie nebo Venezuela?  Západ se touto otázkou nezabývá,
je pro něj mnohem důležitější, že Rijád zapadá do budovaného souřadnicového systému, ale Damašek ne.

Až do poloviny dvacátého století vládl Západ na planetě plně a bez konkurence. 
Ale Říjnová revoluce, Druhá světová válka, dekolonizace přinesly určité korektury a dnes se svět stává stále více multipolární a Spojené státy a západní Evropa musí konkurovat těm zemím, které donedávna nepředsta-
vovaly žádné nebezpečí pro staré koloniální mocnosti. 

Ve skutečnosti „centra moci“ dnes, kromě Spojených států, Británie a Francie, tvoří ještě několik dalších zemí.

Čína a její plány

Čínský prezident Si Ťin-pching neskrývá skutečnost, že do roku 2049 plánuje proměnit Čínu v ekonomicky nejrozvinutější stát na světě. „Dohnat a předstihnout Ameriku!“ – tento slogan je nyní pro Čínu mnohem vhodnější než pro Rusko. A v mnoha ohledech Podnebeská Ameriku již překonala. 
Západ, který vychoval „čínské monstrum“ jako alternativu k sovětskému modelu, sám tak položil bombu pod svou vlastní světovou hegemonii. Čína má obrovský potenciál – miliardová populace, velké území, výhodná zeměpisná poloha. A je samozřejmé, že po hospodářském růstu vedení Číny přemýšlí o nastolení čínských zájmů po celém světě.

Pokusy Číny zasahovat do politického života jiných zemí začaly za vlády Mao Ce-tunga. 
Ale tehdy se ČLR více zajímala o podporu maoistických komunistických stran, které se rozšířily po celém světě a konkurovaly pro-sovětským komunistům. V řadě zemí v jihovýchodní a jižní Asii, by bez čínské pomoci, maoisté nemohli bojovat proti svým vládám v partyzánských válkách. 

Poté, co se Čína stala součástí světového systému, začala omezovat podporu radikálů, ačkoli až dosud se některé maoistické skupiny, zejména v Myanmaru, Nepálu a Indii, těšily podpoře čínských zpravodajských služeb.

Dnes, po potvrzení čínského vlivu jde jiným směrem. 
Zaprvé, jedná se o investice čínského podnikání do národních ekonomik. 
Peking financuje mnoho projektů po celém světě. 

Dříve v zemích východní Afriky prestižní školy vyučovaly angličtinu a francouzštinu, v zemích socialistické orientace – ruský jazyk, ale dnes se učí čínsky.

Čína je mocným investorem v mnoha afrických zemích. 
Podle rozsahu injekcí do afrických ekonomik, Nebeská říše předstihla a překonala mnoho západních zemí, včetně bývalých metropolí. Číňané pracují v Africe dobrovolně a aktivně, nezapomínají při tom podporovat místní vlády, zejména ty, které jsou v rozporu se Spojenými státy a zeměmi Evropské unie.

V Asii Čína stále více spolupracuje s tím samým Pákistánem, se kterým vytvářela vztahy již v časech studené války, na pozadí konfrontace se společným nepřítelem – Indií. 

Čínské společnosti působí ve střední Asii a postupně „si podmaňují“ postsovětské republiky – Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Mongolsko. 

Dokonce i v Latinské Americe Čína aktivně spolupracuje s mnoha zeměmi, především s Venezuelou. 
A nejde jen o politickou a ideologickou blízkost, ale také o ekonomické zájmy.

Rusko: uvadající impérium nebo rozvíjející se mocnost?

Když se Sovětský svaz zhroutil, západním analytikům se zdálo, že moc ruského státu skončila (vždyť i SSSR byl pro ně Rusko). O deset let později však Rusko opět získalo sílu a pak i aktivně o sobě dalo vědět na světové scéně. Dnes se Rusko stále aktivněji  podílí nejen na politice Středního východu, kde ruská armáda bojuje v Sýrii, ale také ve věcech Venezuely, řady afrických zemí (SAR, Libye, Súdán, Egypt), postsovětské centrální Asie.

Můžeme říci, že v posledních letech Moskva rychle obnovuje globální politický vliv Ruska, který byl otřesen v prvním postsovětském desetiletí. 

A musím říct, že si vede docela dobře. Alespoň Rusko je znovu vnímáno jako nezávislý aktér
ve světové politice. V USA a v řadě evropských zemí se Ruska bojí a nenávidí ho, ale to není nic překvapivého.

Je pravda, že Rusko nelze nazývat koloniální mocností. Celá historie Ruska naznačuje, že pomohlo zemím Afriky, Asie a Jižní Ameriky osvobodit se od koloniální závislosti a založit si vlastní životy na slušné úrovni. Další věc je, že po ekonomických investicích a vojenské pomoci roste i politický vliv Ruska. 

Mocnosti islámského Východu

Řada zemí islámského Východu stále více deklaruje své ambice. Současný islámský svět je rozmanitý
– od ekonomicky velmi zaostalých zemí, jako je Mauritánie nebo Niger, zpustošený somálskou válkou,
až po jaderný Pákistán, nejbohatší Saúdskou Arábii a vysoce rozvinuté Turecko. 

V islámském světě jsou přirozeně jak země, které si nárokují regionální vedení, tak státy, jejichž ambice sahají daleko za hranice sousedních regionů.

První je Saúdská Arábie. 
Nároky království na vedoucí postavení v islámském světě jsou způsobeny nejen skutečností, že zde byla historická domovina islámu – svatá Mekka a Medina. Saúdská Arábie je jednou z nejbohatších zemí na světě, která „vyrostla“ na obchodu s ropou a na výjimečných podmínkách vytvořené Spojenými státy a Velkou Británií. Západ podporuje Saúdskou Arábii, pokud má výhody ze spolupráce s královstvím.

Saúdové zase mají své vlastní a dalekosáhlé globální plány. Rijád je prostřednictvím kontrolovaných fondů aktivní téměř v celém sunnitském světě od Maroka po Indonésii, od Kazachstánu po Komorské ostrovy.

Lze politiku SA klasifikovat jako „neokolonialismus“? Spíše mluvíme o ideologické dominanci, díky níž Rijád očekává, že prosadí své ekonomické zájmy. Celý islámský svět  je pro Saúdy zajímavý, takže investují obrovské množství peněz do veřejných organizací, hnutí, nadací a dokonce neskrývají svou podporu radikálním skupinám v řadě zemí světa.

Druhou silnou islámskou zemí s nárokem na vedení je Írán. 
Je to hlavní ideologický a ekonomický konkurent Saúdské Arábie, který je zbaven západní podpory a je zařazen mezi „nepoctivé země“. Ale Írán má své vlastní ambice. Za prvé, Teherán touží po vedení v celém šíitském světě – a to kromě samotného Íránu také v Iráku, Ázerbájdžánu, částečně Libanonu, Sýrii, Jemenu, Bahrajnu. 
„Exportní“ model islámské revoluce je určen pro šíitské komunity.

Za druhé, Írán usiluje o udržení vlivu v sousedních zemích – Afghánistánu a Pákistánu, kde žijí působivé šíitské komunity, Tádžikistánu (na základě jazykové blízkosti), Arménii (na základě obecné konfrontace s Tureckem). 
Hlavním problémem Íránu jsou velmi špatné vztahy s USA, které brání plnému hospodářskému rozvoji.

Třetí ambiciózní zemí je Turecko. 
S příchodem Recepa Tayyipa Erdogana, Ankara stále více vykazuje „neoosmanské“ tendence, snaží se ovlád-
nout turkický svět, jakož i řadu islámských zemí. Tureckem ovládané struktury působí v Ázerbájdžánu,
v turkicky mluvících zemích střední Asie, v ruských republikách severního Kavkazu a v oblasti Volhy, obývaných turkicky mluvícími muslimy, v Albánii, Bosně a Hercegovině, a navíc Turecko mluví o své zvláštní roli v politice Středního východu – v Sýrii a Iráku, hraje „svou hru“ v Libyi, udržuje vazby s islámskými zeměmi a hnutími tropické Afriky a jihovýchodní Asie.

Erdoganův demarš s nákupem ruských S-400 měl za cíl ukázat Spojeným státům a NATO, že Ankara již nemá
v úmyslu spokojit se s rolí hloupého satelitu. 

Od kolapsu Osmanské říše uplynulo přesně 100 let
a Turecko se domnívá, že celé století je dostatečným
zlomem pro oživení národní moci.

Nakonec nezapomeňme na Pákistán. 
Přestože je tato země na mezinárodní scéně méně aktivní než Turecko, Írán nebo Saúdská Arábie, má Islámábád k dispozici jaderné zbraně a také počet obyvatel dělá
z Pákistánu jednou z největších islámských zemí naší doby. Je pravda, že Pákistán má zatím pouze regionální ambice, které sahají až do Afghánistánu, Kašmíru, postsovětské střední Asie.

Saudský publicista Husajin Shobokshi, mluví o „říších modernity“, připomíná projekt Izraele. 
Izrael je však stále čistě regionální mocnost, i když se snaží zajistit podporu různých zemí světa prostřednictvím četných židovských diaspor.

https://topwar.ru/162056-borba-imperij-sovremennye-derzhavy-pytajutsja-podelit-mir.html

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na