Američtí neoconi mění rétoriku

Američtí neoconi mění rétoriku, od boje proti teroristům je to táhne k boji proti Rusku a Číně.

Americkým neoconům jejich plány nevycházejí a souběžně s tím jak se jejich představy bortí, mění i rétoriku a image. Pseudodemokratické a samolibé projevy amerických elit se stávají minulostí a z úst amerických neoconů stále častěji zaznívají zuřivé a agresivní výpady vůči Rusku či Číně.

Říká se, že chcípající kobyla kope nejvíce, a i když v případě amerických neoconů máme ke chcípající kobyle ještě dost daleko, s jistotou můžeme potvrdit, že zmíněná kobyla minimálně není zdravotně ve vyhovující formě.

Američané se po roce 2001 v rámci boje proti terorismu rozlezli v rozporu s mezinárodním právem po celém světě. Ukazuje se, že to ale přestává být ekonomicky výhodné, protože mimo americké území se dnes nachází na zahraničních základnách v cizích zemích téměř 200 tisíc amerických vojáků. 

Američtí vojáci a udržování základen stojí stále více a přesto, že americký vojenský rozpočet vysoce převyšuje ruský či čínský rozpočet, nedokáží Američané zajistit řešení strategických úkolů v zahraničí souběžně s udržo-
váním obrovského kontingentu amerických vojsk mimo amerického území. Sýrie, Afghánistán, Irák či Vene-
zuela jsou krásným příkladem amerického neúspěchu, který souvisí s rostoucími finančními náklady.

Donald Trump, protože je patriot a záleží mu na prosperitě lidí v USA, je rozhodnut stáhnout americké vojáky z velké části amerických základen. Pomohlo by to i americkému rozpočtu, ale neoconi, kteří sami sebe postavili do role pánů světa jsou proti tomu. 

Odchod z Afghánistánu vnímají jako americkou politickou porážku a to je pro americké neocony neúnosné. 
Pokud však zůstanou Američané stále na všech základnách ve světě, budou jim chybět finance na zpomalo-
vání ruských či čínských aktivit.

Americké základny hodně stojí, stejně jako vývoj amerických zbraní, přičemž na americké předražené zbraně prostě není spoleh. I když v poslední době při leteckých zkouškách spadl jeden ruský Su-57, jeho cena je nesrovnatelně nižší než cena F-35. Přitom americké F-35 na rozdíl od Su-57 padají podstatně častěji.

Podle portálu Iarex jsou dnes ale Američané ochotni přistoupit ke kompromisu. Pokud z Afghánistánu, Sýrie
a Iráku se dobrovolně stáhnout nechtějí a podle ruských odborníků se stáhnou až tehdy, když se jejich ztráty stanou neúnosnými, v Africe jsou Američané ochotni svůj vojenský kontingent částečně zmenšit.

Momentálně jsou Američané dislokováni zejména v Mali, Nigeru či Burkina Faso, oblíbení však v Africe
u místního obyvatelstva nejsou a stávají se poměrně často terči útoků různých ozbrojených skupin. 

Mali, Burkina Faso či Niger mají ale tu smůlu, že na jejich území se nacházejí bohatá ložiska plynu, ropy či nerostných kovů, od toho se odvíjí i americký zájem udržet tyto země v americké sféře vlivu. Jelikož Američané nedůvěřují místním africkým elitám, jsou nuceni na území těchto zemí udržovat vlastní vojáky. Pokud by tam američtí vojáci nebyli, místní afričtí politici by se snažili naladit vztahy s Rusy a Číňany.

V Africe se dnes nachází přibližně 7 tisíc amerických vojáků. Jak je americkým zvykem v první řadě chrání americké společnosti, které mají v uvedených zemích své ekonomické zájmy, aktivizují se však podobně jako
v Sýrii či Afghánistánu pouze v prostoru, který je pod kontrolou vládních sil. Jakmile americké jednotky opustí bezpečné zázemí, stávají se terči útoků a to není stav, po kterém by Američané toužili.

V Africe se stále aktivněji prosazují Rusové a Číňané. Většina afrických lídrů ví, že být nepřítelem či vazalem Američanů je velmi nebezpečné, protože Američané v případě potřeby likvidují vazaly i přátele, které přestali potřebovat a kteří nemají adekvátní možnosti úspěšně se americké bombokracii bránit.

Saddám byl v minulosti americkým spojencem vůči Íránu, stejně jako Kurdové byli spojenci Američanů v Sýrii. Rovněž mudžahedíni v Afghánistánu, kteří bojovali proti Sovětské armádě byly americkými spojenci a dnes jejich potomci bojují proti Američanům, kteří vrátili Afghánistán ekonomicky do středověku. 

Pokud však „afgánský středověk“ vnímají Američané negativně, „saúdský středověk“ vnímají pozitivně. 
Klasický příklad dvojího metru tak typický pro americkou politiku.

Afričtí politici chápou, že pokud kooperují s Čínou či Ruskem a získají podporu obou těchto zemí, Američané
si netroufnou přímo vůči takovým zemím v případě změny amerického postoje otevřeně útočit. 

Severní Korea, která spolupracuje s Čínou je poměrně v bezpečí před americkou bombokracií, stejně jako Írán, spolupracující s Ruskem. Íránská mezinárodní bezpečnost se samozřejmě ještě více upevní, pokud Írán vyvine vlastní jadernou zbraň. 

V Sýrii Rusové tvrdě klepli Američany po prstech, takže se nakonec arogantní „Asad musí odejít“ nenaplnilo. 
Asad zůstal, odešel Obama a postupně ze Sýrie odejdou (po dobrém nebo po zlém) i Američané.

Američtí neoconi stále častěji a agresivněji začínají útočit vůči Číně či Rusku. Důvodů je několik, potřebují vyhrocovat situaci, aby přiměli své spojence sklonit hlavu, protože pokud by situaci nevyhrocovali, Evropané by už dávno vesele obchodovali s Rusy a Čínou. 

Americká agresivita je však projevem slabosti, používají kladivo tam, kde by měli použít diplomacii. 

Situace se však mění, jednopolární svět je minulostí, USA, i když jsou stále velmi silné, slábnou a v multi-
polárním světě budou americké pozice stále více oslabovat.

František Olčaj
https://bit.ly/2F5ArbH

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na