V tom hicu.

Ani se neví, že když je hic, nechce se nikomu nic.
„strycu, co chceš robiť v tym hicu?“
To ale neplatí pro naše mistní mecenáše J+J. Opravdu kus práce, místo abyste se váleli u vody, jako většina okurkových novinářů.
Díky za kus dobrovolné práce a obdivuhodnou snahu.

No a mě už vůbec nenapadá nic smysluplného. Opsat pár článků na netu (jak se to dělává) a hodit je sem, to by nebyl problém,
napsat recenze k filmům, které jsme shlédli, jako aktuální, to také né. Stejně všude všichni kňučí, jako Laurel v groteskách.

…v hlavě vymalováno z horka. Ale zkusím to.
Vzpomněl jsem, jak mi psával kámoš z Floridy, s kterým jsem byl kdysi na vojně, jak tam chodí ti místní na tzv „sunset“, západ slunce na mořském obzoru. Hned jsem zaměřil geometrický pohled na globus a říkám si, jak je malý mexický záliv, když není na obzoru vidět Mexiko. Mj. chodil tam s nimi i Matuška. Fimfarón.


Ale pak jsem si zavzpomínal na dobu školních let, kdy nás O PRÁZDNINÁCH rodiče se sebezapřením pouštěli na první vandry na tři-čtyři dny. Vlakem Bylo nás asi pět-šest, co já vím a za pár hodin už jsme v naprosté divočině oderských vrchů stavěli maskáčové stany slepené ze dvou kosáků. Zvenčí dvě „logi“ ze zkřížených smrkových sušek, na které jsme jehlan zavěsili. Vevnitř tím pádem nezavazela žádná podpěra. Pak se tam natáhly spacáky, a celá teletina. Pak se stvořilo ohniště z břidlice, nanosilo se dřevo, zavěsil černý kotlík a do toho většinou hrachové polévky v kostkách a navrch párek na kolečka. Bylo nám tehdy okolo dvanácti let.
Mašínové tehdy už vraždili „jinde“. A na jakartovickém šifrovém (břidlicovém) svahu jsme seděli na vyhřátých kamenech a učili se první akordy svých nových kytár, které nám do budoucna zajistily romantiku. A TAM nad obzorem zapadalo červené slunce. Tzv sunset.
Ráno přišel hajný, zapálil si cigáro a velice mile nás upozornil na nebezpečí ohně, ale když spatřil tábořiště, usmál se uznale, přisedl a začal vyprávět. Jak byl taky kdysi mladý a jak opékali brambory v popelu. Jeho jezevčík nám mezitím „proclil“ veškeré zásoby. Vzpomínám živě, jak nám při odchodu na obchůzku zamával.
Kus opodál bylo jezero (zatopený břidlicový důl) zvané žargónem trampů „Kenewike“,  zarostlé borovicemi, mechem a červenými mravenci. Tam jsme na mršinu zajíce chytali raky k obědu. Pak jsme celé odpoledne brázdili na střídačku jezero na primitivním voru ze svázaných malých kmenů.
Jó mládí.

část jezera shora dnes.

Takže jsme s tím kámošem z Floridy na skype vzpomínali, jak nádherně bylo za našeho mlada, protože jsme byli mladí. Už to bude čtvrtý rok, co spolu nevzpomínáme +.

Tak zase někdy.

sdíletj na

4 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Administrátor
10. 8. 2018 21:05

Ahoj parde. héééézky jsi to shrnul. Díky za poděkování a docenění, jsem rád, že se povedlo.
Hezké povídání z vandrmladí,…někde jsme tam kus sebe nevratně nechali a vono se to vrací, protože to byl kus, kterej se vryl, jako bezstarostnej dílec života a my ho ztam nechali.

Editor
10. 8. 2018 23:15

Ahoj:)) krásné vzpomínání. Ještě ses "neztratil" v lesích? Jenom nevím o jakém hicu teda mluvíš. Ráno jsem vyběhla v šatech na ramínka a kdybych neběžela jenom k autu, tak se snad vrátím pro vlňák:))

Kus práce odvedl Josh, jemu patří poděkování:))

 

Administrátor
10. 8. 2018 23:38

Děkuji Janinno, ale i tobě a tvému editorskému a informačnímu chtíči, by to nevzniklo. Ale jsem opravdu tomu rád a beru to jako užitečnou věc pro pár dobrých lidí. Ještě tedy možná semolit kolonku About (o nás, kdo jsme) třeba.
Když se chce, a chtělo se,…;)
 

Editor
11. 8. 2018 15:03
Odpovědět  josh-xy

Také jsem tomu ráda Joshi, že jsi tento web vypiplal, a moc mě těší, že tě můj chtíčcool inspiroval:))