Trojí dilema Edvarda Beneše

Napsal Joda

3. září vzpomeneme (někteří z nás vzpomenou) výročí úmrtí prezidenta Edvarda Beneše.

To mě inspirovalo k napsání následující úvahy.

Já jsem si vždy myslel, že E. Beneš se během svého prezidentování dostal dvakrát do situace, do které se žádný jiný z československých a českých prezidentů nikdy nedostal. Do situace, kdy se musel rozhodnou mezi dvěma možnostmi, z nichž obě byly špatné.

Jednou v září 1938, podruhé v únoru 1948. Já osobně jsem přesvědčen, že v obou případech se rozhodl správně, připouštím však, že jiní to mohou vidět jinak.

Je ale třeba si uvědomit, že válku s Německem by v roce 1938 Československo prohrálo, nikdo by mu nepřišel na pomoc a ještě by bylo prohlášeno za původce války.
I po porážce Německa by si mohlo o předmnichovských hranicích jen zdát.

Kdyby v únoru 1948 Beneš odmítl přijmout demisi, vypukla by občanská válka, do které by se jistě zapojila i sovětská armáda. Každý, kdo říká, že by Beneš měl postupovat jinak, by si měl položit otázku:
„Byli by moji prapředkové a předkové mezi těmi, kteří by přežili válku s Německem v roce 1938 a občanskou válku v roce 1948“?

Nedávno jsem se dočetl, že se Beneš dostal do obdobného dilema ještě potřetí.

Bylo to u příležitosti jeho návštěvy v Moskvě v roce 1943. My si to v Česku možná neuvědomujeme, ale v roce 1943 byl v Evropě sice loutkový, ale formálně samostatný stát – Slovenský štát. Slovensko vedlo po boku Německa, Itálie, Maďarska a Rumunska válku proti Sovětskému svazu. Jako kuriozitu je třeba uvést, že Slovensko vyhlásilo válku i USA a Velké Británii, ovšem na západní frontě, na rozdíl od východní, slovenská armáda nebojovala.

Při jednání v Moskvě Stalin hned na úvod oznámil, že chce Slovensko po válce mít ve své moci.
Ať už jako součást Sovětského Svazu, nebo jako poslušný vazalský stát. Alternativou nabídl Benešovi obnovu předmnichovské československé republiky, které by garantoval původní hranice, ovšem s tím, že poválečné Československo bude patřit do sféry vlivu SSSR. Pro Beneše, jako jednoho ze spoluzakladatelů Československa, byla alternativa rozdělení státu nepřijatelná.

Jistě padne argument „A co Podkarpatská Rus?“.
Beneš se předání PR ani moc nebránil. V tom s ním souhlasil i Jan Masaryk. Uvědomovali si totiž, že PR měla pro Československo nulový ekonomický přínos, naopak čerpala značné množství státních zdrojů na budování infrastruktury, na vybudování a provoz předtím neexistujícího školství, atd.

Ti ze Slováků, kteří nemohou Benešovi přijít na jméno*), si neuvědomují, co by následovalo, kdyby se Slovensko na konci války ocitlo v situaci samostatného poraženého státu.
Trvalá přítomnost okupační armády, válečné reparace, transport slovenských válečných zajatců na Sibiř, navždy sbohem Petržalko, Nové Zámky a Košice. Stalinovi by totiž bylo jedno, zda Košice jsou součástí okupovaného Maďarska nebo okupovaného Slovenska.

Ti z Čechů (Moravanů a Slezanů), kteří si myslí, že bez Slovenska bychom dopadli lépe, by si měli uvědomit silnou pozici komunistické strany v českých zemích. KSČ by získala absolutní většinu v parlamentu již po volbách v roce 1946 a „Vítězný únor“ by přišel již v roce 1947.

*) Někteří Slováci např. tvrdí, že Beneš je osobně zodpovědný za to, že Slovensko přišlo o část území Spíše a Oravy. Podle nich právě Beneš daroval toto území Polsku výměnou za Těšínsko.

Poznámky pana Bavora
https://bit.ly/2Z3JuEE

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek