Rusové, Ukrajinci, USA a vina. Generál Pelz nejdřív mlčel, pak si to rozmyslel

09.05.2022 4:44 | Komentář

O lidech, kteří nemohou „Rusákům“ zapomenout srpen 1968, uvažuje v textu sepsaném pro ParlamentníListy.cz někdejší ředitel Vojenského zpravodajství generál Petr Pelz. Přemýšlí o tom, jaké procento viny můžeme připisovat Rusům vzhledem k účasti jiných národností v elitě Sovětského svazu. Zamýšlí se také nad historickou vinou Spojených států s ohledem na utrpení způsobené v dávné i nedávné minulosti. Dochází též k závěru, že podle logiky užité na přisouzení viny za rok 1968 „Rusákům“ mají své dědičné viny i Češi.

Foto: Jan Rychetský
Popisek: Na Slavíně

Bolševik je internacionalista
„Já těm Rusákům ten šedesátý osmý prostě nemůžu zapomenout,“ řekl mi kamarád v rámci debaty týkající se současného dění.
Nadechl jsem se.
Jistě, je to rozšířená představa, a velmi účinná. Zakládá se na emocích a ty fungují, obzvláště v dnešní době. Dotkneš se telefonu a vyskočí emoce. Blbost, ale boží! Fungují i v technicky méně rozvinutých společnostech. Nemohl jsem věřit, když mi v Afghánistánu ostřílení majahedeen vykládali, jak je statečný odpor Čechoslováků v roce 1968 později motivoval v ozbrojeném boji proti Sovětské armádě. Statečný odpor? Vždycky jsem se styděl, jak jsme se jako národ nechali postupně zmanipulovat. A tady mi ostřílený Paštun, který kdybych ho nedopatřením urazil, uřízne hlavu, tvrdí, že jsme pro ně byli standardem nesmlouvavosti. Tolik se několik našich slavných týdnů vrylo do jejich emoční paměti!
Emoce.

Chápu, že běžný člověk, živící se poctivě, a nikoliv politikou může mít takové dojmy. Ovšem to, že tyto pocity šíří – ať již otevřeně či podprahově – média, politici, učenci a vůbec experti nejrůznějšího zrna, není omyl ani náhoda, ale zřejmá snaha měnit dějepis i logiku jednou ranou. Ad hoc tvrzení platné přesně do chvíle, kdy bude výhodné tvrdit něco opačného.

Opravdu si někdo může myslet, že když Ruská federace převzala zodpovědnost za dluhy SSSR, zbývající vojska v zahraničí, nukleární zbraně, místo v RB OSN, že také převzala zodpovědnost za činy nejrůznějších sovětských představitelů a vlád?

Bolševismus nebyl vlastní jen Rusům. V mnohonárodnostním státě, jako je Rusko, ostatně není snadné etnicitu určovat. Ruština dokonce rozlišuje dvě verze Rusa: oficiální, ve smyslu občan RF „rasijskij“, a „ruskij“ – etnický Rus. V bolševickém ústředním výboru, který se v Petrohradu roku 1917 ujal vlády, byli jen dva „ruskij“ (Lenin, Bubnov), zbytek „rasijskij“, ve skutečnosti židovského původu, které běžný Rus jistě nepovažoval za typické našince (Zinověv, Kameněv – Rosenfeld, Sokolnikov – Brylliant, Trocký – Bronštein), a Gruzínec Stalin – Dzugašvili. Kdo představoval skutečné vedení, lze usuzovat z Leninova „kšaftu“ z 24. prosince 1922, ve kterém jednoho po druhém podrobuje kritice své pravděpodobné nástupce: Stalina, Trockého, Kameněva, Zinověva, Pjatakova a Bucharina. Zde byl Rusem jen ten poslední. Lenin sám se příliš netajil pohrdáním všeho ruského – on přece přinášel tupým mužikům západní, tedy nadřazenou filozofii a kulturu. Kromě kultury bolševici k převratu potřebovali i svaly. Kdo je představoval? Nejspolehlivější a nejschopnější jednotkou se stali v rozhodující okamžiky Lotyši z „Rudých lotyšských střelců“. Provedli petrohradský puč, na základě jejich hrozby se povedlo rozpustit „Ústavní shromáždění“ a bezprostředně následující roky zajistili bezpečnost mladé Leninově vládě. Nebylo jich málo – Wikipedia uvádí, že na základě dohody mezi Lotyšskem a bolševickým Ruskem z roku 1920 se do Lotyšska vrátilo 11 395 příslušníků těchto pluků.

Další fyzickou silou byla Čeka, politická policie. Prvním velitelem byl Polák Felix Edmundovič Dzeržinský; když nakrátko rezignoval po atentátu na Lenina 1918, nástupcem se stal jeho první zástupce Lotyš Jekabs Peters – Peterss, který zase měl zástupce Lotyše Martinse Latsise – Lacise.

Když pak bylo roku 1940 samotné Lotyšsko převzato Sovětským svazem, jednalo se o rozhodnutí Gruzince Stalina, kterému nadšeně asistoval tehdejší šéf politické policie Mingrelian, tedy Gruzínec Lavrenti Beria. Komunisti zavraždili miliony, nerozlišovali mezi národnostmi. Krásně zásady rudého teroru popsal Latsis: „První otázku, kterou si musíš položit, je: do jaké třídy patří, jaké má vzdělání, výchovu, původ, jakou má profesi? Tyhle otázky musí určit osud obžalovaného. To je smysl a podstata rudého teroru.“ Jistě ten dobrý muž takhle rozhodoval o nekonečné řadě vlastních krajanů.

Dneska se na to zase koukáme takhle: lotyšští střelci, Latsis a Peters, Dzeržinský a Ordžonikidze, Kossior a Ždanov, Sultan Galijev, Narimanov, Vachitov a další zmizeli neznámo kde. My máme Rusáky. Bylo by pošetilé pátrat po tom, která národnost v Sovětském svazu trpěla per capita nejvíc. Ale je nabíledni, že z absolutního hlediska vzhledem k počtům to byli Rusové.

Neochvějná logika kontinuity viny je nejen hloupá, ale i nebezpečná. Podívejme se například na pilíř západního světa, jeho hodnot a strůjce pravidel mezinárodních pořádků – USA. Namátkou a letem světem. Nejprve genocidou vyčistily území kontinentu od deseti milionů původních obyvatel, zbohatly na otrocké práci násilím dovlečených obyvatel Afriky, vojensky dobyly Mexiko a ukradly půl jeho území, anektovaly Havaj, při potlačení povstání na Filipínách zapříčinily smrt 400 tisíc Filipínců, vybombardovaly Drážďany, Hamburk a Tokio, atomovkou zrušily Hirošimu a Nagasaki, zabily několik milionů Vietnamců a Korejců, financovaly a podporovaly „eskadry smrti“ v centrální Americe, ilegálně vtrhly do Iráku a Afghánistánu, překročily rozhodnutí RB OSN v Libyi, vyzbrojují a podporují akce Saúdské Arábie v Jemenu. Speciální síly jsou v Sýrii, na Ukrajině a tuctu dalších zemí. Například v Iráku jen během prvních šesti let zabily milion lidí, v Jemenu již během osmi let zemřelo 377 tisíc. Americké války v Afghánistánu, Iráku, Pákistánu, Jemenu, Somálsku, na Filipínách, v Libyi a Sýrii vyhnaly z domova od září 2001 téměř 40 milionů uprchlíků. Může za to Joe Biden?

Jsou Poláci, Maďaři, Bulhaři, Němci (nadšená podpora invaze se symbolickou účastí) a pobaltské národy také Rusáci? Vzpomínám si na tragikomickou historku, kterou mým rodičům vyprávěli před 54 lety naši známí. V srpnu byli na dovolené v Bulharsku a bydleli na privátě. Domácí, zlatí lidé, když viděli, jak česká rodina trpí u tranzistoráku, je konejšili: „Je to hrozné, co se u vás děje, ale nebojte se. Naši chlapci už tam jeli.“

My nyní, jati svatým hněvem na Rusy a oplývajíce blahosklonným soucitem s Ukrajinci chováme se jako ti Bulhaři v šedesátém osmém.

Již jsem se zmínil, že tato kontinuita viny je nebezpečná. Co my, Češi? U Rusů jsme začali dvacátým stoletím, tak to zkusíme též. Vzhledem k nikoliv zanedbatelné pozici  Země koruny české v rakousko-uherském mocnářství (19 % obyvatelstva poskytuje 67 % průmyslové produkce) neseme díl viny za rozpoutání první světové války, tedy i druhé a odvozeně i za vítězství bolševismu v Rusku. Naši vážení spoluobčané jako například Konrád Henlein vítali Hitlera a zapříčinili násilné přesuny obyvatelstva v rámci státu. Zřizovali jsme židovská ghetta a organizovali přesuny do koncentráků. Udávali se navzájem. Vyráběli jsme zbraně používané proti spojencům. Po válce jsme si zvolili komunisty, a když to nešlo jinak, provedli jsme komunistický puč proti demokraticky zvolené vládě. ČR je nástupcem ČSFR a ta přímo formálně deklarovala právní kontinuitu s Československou socialistickou republikou. Premiér Fiala by se měl tedy zodpovídat za vraždu Milady Horákové a dalších stovky zabitých, umučených a usoužených lidí. Za tisíce vězněných včetně mých kamarádů. Za promarněné životy a sny, které se staly noční můrou.

Nebo ne?

Rusko má k Sovětskému svazu stejně daleko jako Česko k ČSSR.  

„To bys teda měl fandit Rusům, když Brežněv byl Ukrajinec,“ napadla mne odpověď kamarádovi.

Ale ne, mlčel jsem.

Zdroj : Parlamentní Listy

sdílet na