Rozdíl národnostních mentalit: kulturní a mytologický průřez na vybraných příkladech

Je taková docela významná část tohoto jevu, která se nazývá „národní kulturní charakteristiky“ – mytologie.
V kostce, mytologie to jsou „kamínky“ mýtů, pokud chcete, některé analogy jungovských archetypů, které pomáhají jednotlivci budovat jeho světonázory.
Mytologie obvykle zahrnuje objektivní stranu (tj. nějaký objekt mytologie – je často stejný archetyp)
a odhadovanou stranu (tj. nějaké atributy těch objektů jsou nejčastěji morální a etické:
…..“objekt „A“ je dobrý, objekt „B“ je špatný “).

Samotné mýty jsou bezesporu hlavní složkou kultury; právě z mýtů, se kovají kulturní jevy. V širokém smyslu mýtus je jakýsi celostní komplex myšlenek o něčem, přičemž mýtus nemusí být úplně a zcela smyšlenkou  (spíše naopak – objekt koresponduje s objektivní realitou, a písemnost může být výmyslem).

Je třeba poznamenat, že národní kultura se neohraničuje jenom TRADIČNÍ složkou, která je běžně chápána jako „starodávné tradice“ v podobě ústního lidového umění a klasické kultury ve formě různých uměleckých děl, které tvoří kulturní dědictví národa. Kromě výše uvedeného zahrnuje národní kultura také masovou kulturu, tzv. popkulturu, která je od klasické poněkud vzdálená.

Současně, pokud klasická kultura je svým způsobem nehybná a neměnná (proto je to klasika, orientujeme se na ni jako na něco trvalého), tak popkultura je naopak v neustálém vývoji (například dnes je populární jeden zpěvák, a zítra jiný).

V lidovém umění, národní kultuře jsou postavy, které se odtud přestěhovali do současné popkultury.

Mám na mysli tu část popkultury, pro kterou jsou živnou půdou prvky národní kultury, konkrétně nyní populární žánr fantazie a žánry, postavy a bytosti které se k němu připojují.

V rámci tohoto materiálu mám na mysli dvě kategorie obyvatel folklorních (a nejen) světů – upírů a vlkodlaků.

Zde je nutné udělat malou poznámku. Na rozdíl od pacientů zdravotnických zařízení s vypolstrovanými stěnami, uvažující lidé chápou rozdíl mezi existencí nějakého objektu v objektivní realitě a existencí stejnojmenného objektu v mytické realitě.

Takže v objektivní realitě, je existence upírů a vlkodlaků, mírně řečeno „sporná“, v mýtické realitě i ti,
i ti druzí jsou plně legitimní postavy. Když tedy hovoříme o existenci těchto kategorií postav (upíři a vlkodlaci), máme na mysli mytickou realitu.

Podívejme se tedy podrobněji na tato stvoření, abychom mohli pokračovat v analýze rozdílů v mýtech.

Upír – je v podstatě neživý. Je to neživá bytost; „Navrátilec“ z království smrti.

Podle lidové tradice je upír kdysi žijící člověk, který zemřel z nějakého (obvykle ne příliš příjemného) důvodu,
a pak se vrátil, aby pil krev živých. První legendy o upírech se objevily ještě v Sumeru – „Lilú – Lilith“, upíři jsou zmiňováni Řeky a Římany „Lamia“, později – Turky, Slovany a Němci.

Název „upír – vampýr“ je zturkického kořene, jejich upíři se nazývali „ubur“, odsud bylo toto slovo přeneseno do slovanských jazyků („upír“) a pak od nás Slovanů k Němcům („vampýr“).
Důležité je to, že v libovolném případě a v každé mytologické tradici byl upír znovuzrozený mrtvý, přicházející „odtud“ a byl velmi nebezpečný pro živé.

Na rozdíl od upíra, vlkodlak je sice magická bytost, ale stále živá.
Ve skutečnosti je vlkodlak člověk (mág), který ví, jak změnit obličej a tělo, a proměnit se ve zvíře.

Stejně jako v případě upírů, i vlkodlak se nachází téměř ve všech národech:

  • od sumerského „Enkidu“, který „neměl žádné jiné oblečení než zvířecí kůže pokrývající jeho tělo“ a byl „divoký jako dravec“,  „zcivilizuje“ ho  Šamchat (tzn. dobře rostlá), která Enkidua svede a šest dní a sedm nocí se s ním miluje, což ho zcivilizuje, nebo spíše zbaví zvířecí síly a divokosti
  • až po japonského „Kitsune“ – vlkodlak-liška, které podle legendy jsou jenom ženy. Kitsune na sebe mohou brát lidskou podobu, což je dovednost, kterou získávají v určitém věku – obvykle se uvádí 100 nebo 50 let. Obzvláště proslulá jsou zosobnění krásných žen. Vlkodlak-liška s názvem „Hu li“ se vyskytuje také v čínské a korejské mytologii.

Nejznámějšími evropskými vlkodlaky jsou němečtí „werwolfové“ – wer (člověk) a wolf (vlk). Vlkodlak má původ v praslovanském vъlkodlakъ – složenina ze slov vъlkъ (vlk) a dlaka (srst) = stvoření, co má vlčí srst. 

V každém případě vlkodlak je něco živého, co se může proměnit v šelmu.

Tak a teď k otázce rozdílu kultur na úrovni mytologie. Jak vnímali vlkodlaky a upíry v různých kulturách?

Budete se smát, ale ve většině kultur byli vlkodlaci vnímáni pozitivně.
O japonských Kitsune se říká, že přinesou štěstí tomu, komu se ho podaří chytit a zkrotit.
Ve slovanské tradici je vlkodlactví považováno za pozitivní jev:
nejstarší hrdina eposů, Volch Vseslavič, je plnohodnotným vlkodlakem: ……. pomáhá své družině, pravidelně se přeměňuje na medvěda, sokola, vlka a dokonce i mravence (v situaci, kdy bylo nutné proniknout nepostřehnutelně do obléhaného města).

Vlastnosti vlkodlaka jsou také přisuzovány historickým postavám:
Princ Igor, uprchl z Polovckého zajetí, tak že se přeměnil na vlka.
Skandinávští berserkové, ulfendarové, a svinfilkingi sebe považovali za vlkodlaky, představovali se ve stavu bojového transu – medvědy, vlky a kanci, také sem můžeme zařadit severského Fenrisulfra.
V Českých zemích se zmínka o vlkodlaku objevuje koncem 13. Století v česky psané básni Alexandreida.
Romulus a Remus, krmení vlčicí, dali původ řečem, že všichni patricijové v té nebo oné rodině jsou vlkodlaci.

Je jasné, že kořeny této mytologie (pozitivní postoj k vlkodlakům) leží v totemismu – zjevení, v němž zástupci určitého kmene věřili, že jejich kmen má svého patrona v podobě určitého zvířete. Někdy se věřilo, že ne jenom patrona, ale dokonce předka – takové očekávání teorie evoluce tisíce roků před jejím vznikem.
Odtud, mimochodem, roste mytologie „ruský medvěd“.

Ale upíři v téměř všech tradičních kulturách – jsou postavy negativní, nepřináší pro lidi nic dobrého. 
Upír neleží tiše v hrobě a porušuje tak přirozený (tj. ustavený bohy/bohem) běh věcí, vracejíc se „odtamtud“
a obtěžujíc živé.

Prakticky žádné pozitivní příklady „položivých“ mrtvých v klasickém ústním folklóru neexistují.

A nyní se podíváme na některé aspekty současné masové kultury, především kinematografie a literatury.
Jaké mýty o upírech a vlkodlacích dnes existují?

Hlavním producentem filmové produkce v současné době jsou, jak je známo, americké filmové společnosti.

Opravte mě, pokud se mýlím, ale téměř ve všech současných filmech (růžové melodrama zvané Twilight je nejlepším příkladem) upíři působí jako pozitivní nebo pseudo-pozitivní postavy a vlkodlaci jako nějaká nekontrolovatelná monstra, jednoznačné zlo pro lidstvo.

Upíři v těchto dílech se zdají být smluvní silou, která koexistuje s lidstvem, a vlkodlaci jako element protikladné civilizace přirozeného principu.

Přibližně stejný přístup je charakteristický pro anglickou současnou literaturu, zejména pro J. K. Rowlingovou. U ní, pravda, postrádáme upíry, ale vlkodlaků má dvě celé odrůdy: klasický vlkodlak je nazván „animagem, animagusem“ a správným „vlkodlakem“ je nazváno stvoření, které se neovládá ve „zvířecím“ obraze.

Obecně, současná masová (čtěte americká / britská) popkultura je charakterizována “otočením naruby” tradiční mytologie o těch skupinách tvorů, které jsou zmíněny v našem materiálu. 

Je třeba poznamenat, že tyto pohádkové, či mytologické postavy jsou pouze ilustrativní skupinou, pouze ukazatelem obecného pozadí kulturních změn přinášených západní popkulturou. 

A na závěr připomenu L. Gumiljova a teorii antisystému,…. a vše zapadne na své místo.

https://topwar.ru/90187-razlichie-nacionalnyh-mentalitetov-kulturno-mifologicheskiy-razrez-na-otdelnyh-primerah.html

5 2 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na

5 2 hlasy
Ohodnotit příspěvek
7 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Administrátor
1. 5. 2019 07:57
Ohodnotit příspěvek :
     

Při čtení se mi vybavil horrorový film(1981) v režii Johna Landise: Americký vlkodlak v Londýně, který zaujme na tu dobu pěknou trikovou kamerou, ale i atmosférou 80′ let.
Trailer k filmu: https://www.youtube.com/watch?v=10a5cflZzBg

Editor
1. 5. 2019 12:25
Odpovědět  josh-xy

Tvůj jazykový koutek je zcela správně. Idiocie dabérů je nekonečná. Nedávno jsem zaslechl jakousi reklamu na nějaký norský krém na gézicht. Hydroněco. Zdůrazňovali, že se jedná o norský výrobek, ale to Hydro četli jako hajdro. Všechno přes angličtinu! To je opravdu děs běs. Místo českoněmeckého holt všichni po anglicku drží nebo se koří (hold). Vymknuta z kloubů doba šílí. A k těm bájným bytostem – máme u nás jedinečnou postavu, kterou nemá nikdo jiný. Vodníka. Kdysi jsem se pokoušel jednomu Angličanovi vysvětlovat jak Cimrmana, tak existenci vodníků. Nepochopil ani jedno. Cimrmana chápou kromě nás ještě Rakušané a pár Bavoráků, ale vodníky nikdo!

Administrátor
1. 5. 2019 21:39
Odpovědět  Janinna

To byl kdysi takový puťak po majetných držitelých videí, dnes zapomenutý a uzopený ve sračkách chrlených horrorů..Mně trochu přimomněl užasný film „Moucha“, Kdykoliv zahlédnu Jeffa Goldbluma, nevidím ho jinak než mouchu;)
Toho vlkodlaka je možné stáhnout z ulozto Na tu dobu ,..dobré a hlavně to není tak zcela praštěný horror. Prostě dva amíci na výlete. Jeden sežranej a druhej pokouasanej,..tedy infikovanej.