Polský příspěvek ve vyhlazování Židů

Kdo chce zakázat historickou paměť?, proč se polský prezident Duda tak hlasitě ohradil? a proč má Netanjahu pravdu?

Polský prezident Andrzej Duda byl rozhořčený, že Netanjahu po návštěvě muzea holocaustu ve Varšavě řekl:
„Poláci spolupracovali s nacisty a pomáhali jim zabíjet Židy.“ 

Prezident Duda se domnívá, že Poláci se vůbec neúčastnili holokaustu a všechny „tábory smrti“ postavené
na polském území nemají žádný vztah k Polákům.
To je syndrom polského popření, podobný ženskému alkoholismu s částečnou ztrátou paměti.
Několik slov o pozadí tohoto šílenství.

Před rokem přijal polský Sejm nejpodivnější zákon ve své historii. 
Podle tohoto dokumentu je zakázáno veřejně mluvit o zapojení Poláků do vyhlazování Židů během druhé světové války. Pachatel může čelit velké pokutě nebo vězení až 3 roky.

A teď si představte hypotetickou situaci. 
….. Jedna exkurze izraelských školáků v koncentračních táborech. Ke skupině se připojí i zázrakem přeživší vězeň jednoho z „táborů smrti“.  Vězeň vypráví školním dětem nejtypičtější příběh těch dob o tom, jak jeho polští sousedé odevzdali celou jeho židovskou rodinu německé hlídce. 
Tak se do tábora dostávali  Židé. 
Pouze on přežil. Zázrakem. Když se vrátil po propuštění z tábora do svého bytu, našel tam koho? 
Správně! Své sousedy!

Takže teď by měli Poláci takové starce posílat do tábora znovu.
(pozn. Kvůli pobouření Izraele a USA byly tresty nakonec vypuštěny z tohoto zákona)  

Historická poznámka o faktech „po válce“, takže bylo nemožné svalit vinu pouze na Němce:

Ve zprávě polských úřadů na začátku roku 1946 bylo uvedeno, že od listopadu 1944 do prosince 1945 byly
v Polsku spáchány masakry Židů. Většina zabití proběhla ve vojvodství Kielce a Lublin, oběti byli navrátilci
z koncentračních táborů nebo z řad  bývalých partyzánů.

Ve zprávě byly zmíněny čtyři typy útoků:

  • útoky způsobené šířením zpráv o vraždě polského dítěte (Lublin, Řešov, Tarnov, Sosnovec)
  • vydírání s cílem vyhnat Židy nebo připravit je o majetek 
  • vražda za účelem loupeže 
  • vraždy, které nebyly doprovázeny loupežemi, ve většině případů spáchané házením granátů na židovské obydlí.

V Krakově  11. srpna 1945 došlo k pogromu, který začal házením kamení na synagogu a pak se změnil v útoky na domy a ubytovny, kde Židé žili. Během pogromu bylo zabito 40 až 47 Židů, mezi nimi děti a těhotné ženy. 
Pogrom se podařilo zastavit díky zásahu vojáků Rudé armády.

Největší poválečný pogrom v Polsku se konal 4. července 1946  v Kielce.
Důvodem pro začátek pogromu bylo zmizení osmiletého chlapce Jindřicha Blaščika. 
Ten zmizel 1. července 1946 a vrátil se o dva dny později a říkal, že ho Židé unesli a skrývali a zamýšleli ho zabít (později se při vyšetřování ukázalo, že chlapec byl poslán jeho otcem do vesnice, kde se naučil, co by měl říct).

Ten chlapec ukázal na židovskou ubytovnu v budově na ulici Planta 7. 
Policie tam šla hledat, nenašla nic, ale brutálně zbila několik bývalých vězňů „táborů smrti“. 
V Kielce se rozšířily zvěsti, že několik polských dětí bylo zavřeno v suterénu „židovského“ domu.

Ráno 4. července 1946 se polští občané začali shromažďovat před budovu a skandovali antisemitské slogany:

„Smrt Židům!“, „Dokončit práci Hitlera!“

Hněv se zvětšoval a lidé rozbíjeli okna na domě, zlostný dav, vedený policistou Vladislavem Blachutem, pronikl do budovy a začal bít Židy, mezi kterými byly těhotné ženy a malé děti,… byli ukamenováni, ubiti železnými pruty, holemi …

Pogrom zachvátil celé město, tisíce lidí
se zúčastnilo zvěrstev. 
Poláci zablokovali železnici, která procházela přes Kielce, vytáhli Židy
ze zastavených vlaků a ubili je k smrti.

Mnoho desítek životů mají na svědomí (47 Židů jsou pouze obyvatelé Kielce), více než 50 bylo zraněno. Neklid byl potlačen vojenskými jednotkami, které byly speciálně poslány z Varšavy.

Pak se uskutečnily pohřby a rychlý demonstrační proces, kdy 9 z 12 obviněných bylo odsouzeno k smrti vojenským tribunálem. 
Popraveni byli již 12. července 1946.

Z židovských pogromů páchaných Poláky během nacistické okupace je možná „nejslavnější“ pogrom
v Jedwabne. Nejprve Poláci zabíjeli Židy v Jedwabne  a jeho okolí po jednom – byli sráženi palicemi, byli kamenováni, hlavy byly odříznuty a těla byla znesvěcena.

10. července 1941 Poláci shromáždili asi 40 lidí z přeživších Židů na náměstí města. 
Bylo jim nařízeno, aby rozbili památník V.I. Lenina. Poté, za zpěvu sovětských písní, byli nuceni táhnout zbytky tohoto památníku za město, památník byl potom „pohřben“ na židovském hřbitově.
Na čele tohoto smutečního průvodu šel místní rabín. 
Poté byli všichni Židé, včetně žen a dětí, přivedeni do prázdné stodoly, kde je chladnokrevně rozstříleli a jejich těla tam zakopali. To však nebyl konec.

Večer do této stodoly nahnali zbytek Židů z Jedwabne, včetně žen a dětí, a upálili je za živa. 
Celkový počet obětí činil nejméně 1600 osob.
Několik německých „kamarádů“, kteří byli pogromu přítomni – nezasáhlo.

Agresivní antisemitismus v Polsku má dlouhou historii, stal se aktivnějším po okupaci polských území Hitlerovými vojsky a pokračoval i po skončení druhé světové války.

http://www.iarex.ru/news/64466.html
https://amarokman.livejournal.com/3590347.html
https://mikle1.livejournal.com/991765.html

Ohodnotit příspěvek (5 / 1)

nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na