Osud vyzvědačky

Prológ: 
Prezidentka Čaputová v januári 2020 vyznamenala in memoriam Horákovú Radom bieleho dvojkríža I. triedy. Vyznamenanie prebrala Erika Mačáková, členka Klubu Milady Horákovej.

Vie Zuzana Čaputová koho vyznamenala? (Prečo asi Horáková nežiadala prezidenta Beneša o milosť?
Druhá strana by ju popravila za spoluzločiny s nacistami asi tiež.

JAN BERWID-BUQUOY O MILADĚ HORÁKOVÉ: 

Jan Berwid-Buquoy narozen jako Jan Kopecký 26.března 1946 v Praze. Je český a německý politolog a historik a je i prezidentem Českého institutu Mezinárodního setkání! Pro nedostatek skutečných hrdinů, mají malé národy někdy sklony k tomu si své „hrdiny“ vyrábět mystifikacemi osobností, které při bližším zkoumání ve skutečnosti mravně ani morálně neobstojí. 

O Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravdivých legend. Je velmi těžké dopátrat se toho, co je pravda a co ona sama o sobě úmyslně rozšiřovala, aby zahladila stopy… 

Po známém výroku prezidenta Beneše v roce 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“, se Horáková stává obdivovatelkou „německého národního socialismu“. Fascinuje jí Hitlerova schopnost vyhladit nezaměstnanost a obrovský podíl žen v institucích nacistického Německa. 

Ovšem, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava její nadšení opadá. Neúprosně zjišťuje:
To, co bylo dovoleno německým ženám v říši, neplatí pro okupované oblasti Evropy … Jako jednatelka ŽENSKÉ NÁRODNÍ RADY (ŽNR) začíná opět rebelovat. Nastává totiž jakýsi paradox: Židé a české ženy se nesměli stát členy některých nacistických organizací. Hlavně se jednalo o Národní souručenství a Vlajku.

To Horákovou připravuje o klidný spánek: Postavit Češku na úroveň Žida !? To je pro ni neslýchaná drzost! 

Apeluje na K. H. Franka a Emanuela Moravce. Není to nic platné. Předsedkyně ŽNR, Františka Plamínková, jí nepodporuje – bojí se. Po válce byla ŽNR vydávaná oficiální historiografií jako buňka protinacistického odporu. Šlo o pro masového občana upravenou legendu neodpovídající historické skutečnosti. 

ŽNR byla legální organizací protektorátu, odpovídající nacistické osvětě. Její předsedkyní byla Plamínková (též zvaná „strašpytel“) a jednatelkou Horáková (nacisté jí vedli pod krycími jmény „Králová“ a „Pěkná“).

Hlavní pracovní náplní předsedkyně ŽNR nebyl údajný “odboj“, nýbrž nicnedělání a to bez výjimky.

Všiml si toho i nacistický protektorátní tisk. „Národní politika“ ze dne 07. 02. 1942 píše:

„Protože Ženská národní rada už tři roky mlčí, soudíme, že si její předsedkyně neví rady, co má dělat… není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlili do soukromí a postoupili svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek.“ 

Plamínková neměla ráda Heydricha, neboť onen bezohledný nacistický pohlavár a kariérista na ní vyžadoval konečně nějakou činnost. Proto schvalovala atentát na zastupujícího protektora a byla za to 30. 06. 1942 popravena. 

Zde však šlo o nedorozumění. Plamínková neschvalovala atentát jako takový (k tomu by se neodvážila), nýbrž si slibovala od tohoto aktu, že nástupcem nebožtíka se stane K. H. Frank, se kterým, ve svém libovém „nicnedělání“, výborně vycházela. Mýlila se však. 

Nástupcem se stal Kurt Daluege. Ten žádal angažmá ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava. 

Milada Horáková ovšem ruce v klín neskládala. Bojovala houževnatě o to, aby umožnila českým ženám členství v nacistických organizacích protektorátu. 

Zatímco jí K. H. Frank celkem s úspěchem ignoroval a vyhazoval, zavěsila se na Emanuela Moravce.
Tam se to zdálo být průchodnější. 

Scházela se s ním ve vládním baru „Boccaccio“ v Grand Hotelu Steiner:

„Milada Horáková byla bisexuální a více než muži jí zásadně zajímaly ženy. Hlavně mladé dívky. Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rozhlas Svobodná Evropa, 1970 ve Vídni prohlásila: ‚Ano, byla lesbická. Do ‚Boccaccia‘ chodila, ale poměr měla pouze s mladou ženou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy.

Jednoho dne se obě o něčem pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, že Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezli je do Pankrácké věznice…’ „.
(„Bar ‚Boccaccio‘ – České milenky nacistických pohlavárů 1938 – 45“, blog iDnes.cz, 11. 07. 2011).

Zde se Lída Baarová poněkud mýlí. Gestapo nezatklo „celou rodinu Horáků“, nýbrž pouze Miladu a jejího manžela. Okolnosti „zatčení“ jsou přesto obestřeny záhadou. Prý k tomu došlo ve čtvrtek 02. 08. 1940 v 10:00 hod. v Horním Bradle u Nasavrk, okr. Pardubice. Důvod „zatčení“ měla být pracovní činnost Horákové v ŽNR. Jinak se neuvádí nic konkrétního. Ovšem ve čtvrtek v 10:00 hod. by se měl manžel Bohuslav nacházet v zaměstnání a Milada v kanceláři ŽNR a ne někde na nějaké pustině u Nasavrk… 

Spíš než na „zatčení“ vypadá komplot na konspirativní schůzku. V Nasavrkách se nachází zámek. V té době patřil Josefu Trautmannsdorfovi a sloužil jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Spolupracovníkem Gestapa nebo Abwehru mohl být kdejaký hlupák, ovšem zahraniční spolupracovníci pro SD byli vybíráni velmi opatrně a to z obzvlášť spolehlivých kruhů… Projevila snad SD o manžele Horákovi zájem a pozvala je do Nasavrk na konspirativní schůzku? Okolnosti by tomu nasvědčovaly. Posléze dochází pro normálního vězně k neobvyklým postupům. 

V letech 1940 – 1942 je Horáková “vězněna“ na Pankráci a Karlově náměstí “současně“ – podle potřeby pendluje sem a tam. Sdílí cely se skutečnými odbojáři a ty po čase opouští, aby se opět do nich vracela. Něco takového se praktikuje pouze za účelem zpravodajské činnosti…

Pobyt jejího manžela a důvod jeho „zatčení“ nelze zjistit. Každopádně v uvedeném časovém úseku nebyli oba z ničeho obžalováni a nikdy nestanuli před soudem. To byla tehdejší praxe v nacistické justici a exekutivě velmi neobvyklá. V roce 1942, po atentátu na Heydricha se opět oba společně, náhle objevují v terezínské Malé pevnosti, kam byli jinak hromadně dopravováni protinacističtí odbojáři.

Manželé Horákovi získávají dvě samostatné cely hned vedle sebe ve vězeňském traktu pro prominentní vězně. Ostatně, Bohuslav tam nebydlí a má svojí vlastní garsoniéru mimo koncentrační tábor… 

Milada, údajná “vězeňkyně“, získává v malé pevnosti vedoucí zaměstnání jakési „provozářky“. Je kompetentní pro rozdělování potravin a léků. Navíc kontroluje provoz gastronomie a nemocničního zařízení. Může se neomezeně pohybovat po táboře, opouštět ho a zase se vracet. O její chrup se stará zubař, jinak kompetentní pouze pro Wehrmacht a jednotky SS. Někdy přespává mimo – v bytě svého manžela. Do svojí cely v malé pevnosti si čas od času vodí dámské návštěvy.

Věra Vacková vzpomíná:

„Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zazpívat, pokud k tomu byla příležitost… A pak po dozpívání jsme vždycky zůstávaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42.“ 

Věra Vacková pokračuje:

„Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně… chodil s různými léky, které měl… i ze zásob SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny…“

Zpravodajský důstojník si nyní musí položit otázku: Čím si ona „vězeňkyně“ koncentračního tábora vydobyla tak obrovskou důvěru nacistické státní bezpečnosti SD, že má přístup k lékařským zásobám příslušníků SS, fasuje od nich léky a podle vlastního uvážení je rozdává vězňům? Podle jaké logiky se lékař Wehrmachtu a SS stará o její zdraví? Jak je to možné, že “vězeňkyně“ podezřelá z “velezrady“ rozhoduje o rozdělování potravin a gastronomické zásobování pro vězně celého tábora? Tady něco nesouhlasí! 

Ostatně, vězňové z Terezína vypovídající po válce a svých kontaktech s “JUDr. Horákovou“ v prostorách koncentráku, sotva mluví pravdu, protože dotyčná osoba tam figurovala pod krycími jmény “Milada Králová“ a “Milada Pěkná“ a toto nekompromisně dodržovala. Nemohli tedy logicky vědět, že mluví s JUDr. Horákovou. 

V letech 1940 – 1944 nedošlo pro manželé Horákovi k žádnému obžalování, což je krajně neprůhledné. Navíc se to dělo v době, kdy jinak nacisté s odsouzením spěchali a vynášely i rozsudky během 24 hodin. I kdyby byla Horáková zatčena za svou (ne)práci v ŽNR – jak vždy později sama tvrdila, proč se u toho pořád plete její manžel a „sedí za mřížemi“ vedle ní, ačkoli prokazatelně za nic nemůže !? Tak se též stalo, když je v létě 1944 oba odvezli do Drážďan k trestnímu soudu. 

Častá oficiální tvrzení, že ona byla odsouzena k trestu smrti, který nebyl vykonán, a on dostal 25 let těžkého žaláře, jsou absolutním nesmyslem. Rozsudek zněl pro Miladu 8 let s tzv. “vycházkovým režimem“ (to znamená, že ve vězení pouze přespávala) a její manžel 4 roky “domácího vězení“, přičemž mu byly započteny léta 1940 – 1944 jako „vazební“, takže měl zaražené vycházky pouze na cca 14 dní a poté byl na svobodě… Skutková podstata pro oba zněla „pokus o zradu“. 

Jak a kde se měli o tu tzv. “zradu“ pokoušet, není v rozsudku uvedeno (ale to byla pouze konspirativní taktika pro budoucnost a jejich další činnost). Podle mého názoru o žádný klasický soudní rozsudek nešlo. Německá SD zřejmě potřebovala manželé Horákovi na rychlo „uklidit“. Patrně v Terezíně hrozilo nebezpečí nějakého prozrazení. Jejich transport do říše jim zaručoval bezpečí a rozsudek trestního soudu jim dodal alibi “politických vězňů“. Oba zůstali v Bavorsku. Bohuslav si odpykával “trest“ v Ebrachu v klášteře cisterciáků s přilehlým kostelem. Tento objekt zčásti sloužil od roku 1851 jako domácí vězení pro neposlušné mnichy. 

Miladu umístili do prominentní ženské věznice v Aichachu: cely s ústředním topením a sprchami. Možnost stravování mimo oblast věznice byla zaručena.

Oficiální nesmysly:

Bohuslav Horák se prý zúčastnil “pochodu smrti“. Nic takového se v Ebrachu nekonalo. 22. 04. 1945 osvobodili Ebrach a Aichach Američané. Milada se vrátila do Prahy až 20. 05. 1945 a Bohuslav dokonce o dva dny později. Záhadou zůstává, kde tak dlouho byli a proč s návratem otáleli. Vyčkávací taktika? Obavy z prozrazení ?

Po válce vydávala Milada své jizvy na těle za následky “nacistického mučení“ (oficiální historiografie tuto verzi převzala). Po její popravě 1950, byly jizvy vydávány za následky “komunistického mučení“. 

Všechna vzniklá poranění byla ve skutečnosti pozůstatkem těžkého onemocnění spálou z roku 1923.
Ona zákeřná nemoc jí málem připravila o život. Celé tělo zachvátila mokvavá vyrážka a to i konečky prstů. Pacientka nakonec přežila, ale jizvy zůstaly.

Poranění na prstech deklarovala Horáková coby “vrážení jehel pod nehty“. Na základě její výpovědi před lidovým soudem za to dostal údajný pachatel, komisař Erich Pfitsch (kriminální asistent v referátu II BM),
trest smrti. Oběsili ho v Praze 03. 05. 1947.

Jak to bylo ve skutečnosti s “mučením“ Milady Horákové ? Archivní prameny nám jednoznačně dokazují:
nikdo z nacistů, ani komunistů na ní jaktěživ nesáhl…

Na základě její výpovědi byli po válce popraveni tito nacisté:
K. H. Frank (oběšen v Praze 1946), dále dozorci Malé pevnosti v Terezíně: Heinrich Jöckel a Wilhelm Schmidt (oběšeni v Litoměřicích 1946), Hans Lewinski (oběšen v Praze 1947) a Albert Neubauer (oběšen v Praze 1948). 

Následkem její přímluvy a výpovědi “o slušném zacházení s vězni“ si zachránili život její nejbližší spolupracovníci a to esesáčtí dozorci: SS- Rottenführer Theodor Hohaus (vedoucí skladu – kompetentní pro výdej potravin a léků), tak jako SS-Scharführer Josef Sternkopf (vedoucí dílen – kompetentní k používání gastronomických a lékařských zařízení).

Byli soudem zproštěni viny osvobozujícími rozsudky. Údajná “vězeňkyně“ s těmito dvěma esesáky v Terezíně denně úzce spolupracovala a rovněž potřebovala jejich výpovědí o jejím vlastním „charitativním a příkladném chování“ vůči vězňům při rozdělování potravin a léků. Oba jí to ochotně a nezištně potvrzovali.

Facit: Milada Horáková měla neobyčejné nadání zahlazovat své vlastní stopy… Milada Horáková rozhodně nebyla obětí komunistického režimu, ALE už za okupace pracovala proti proti ČSR a českému národu, kolaborovala ve prospěch Německa a nacistických pohlavárů a organizací. A v této protistátní vlastizrádné činnosti pokračovala i po ukončení 2. sv. války v novém československém státu až do doby svého oprávněného zatčení. 

Byla právem vězněna, odsouzena a následně popravena.

Pokračování:

Je důležité si ujasnit logické premisy: Kdyby komunisté Horákovou nepopravili, svět by se o ní nikdy nic nedozvěděl. Zůstala by naprosto neznámou podivínskou feministkou. Ničím nevynikala. Její život byl navíc často protikladný a neprůhledný. Je nutné si bez předsudků přiznat: Horáková byla politickou nulou a zcela nešikovnou, amaterskou vyzvědačkou…

Iracionální popravou Horákové chtěli komunisté vytvořit odstrašující příklad. Ve své ideologické tuposti však dosáhli pravého opaku. Z průměrné a ničím nezajímavé, socialistické fanatičky, vybudovali celosvětovou politickou kapacitu. Ještě navíc z ní nechtěně vymodelovali „hrdinku“ a tím jí postavili věčný pomník.

Kdyby na Horákovou, podobně jako v případě spoluobviněných (Fráňa Zemínová a Antonie Kleinerová), uvalila KSČ „pouze“ dlohodobé tresty, upadla by tato nešikovná vyzvědačka v naprosté zapomenutí. Na to ovšem Klement Gottwald a jeho moskevští poradci, i přes úporné přemýšlení, nějak nemohli přijít.

Ideologická chudoba systému zvaný marxismus-leninismus, pronikla tehdy do všech sfér lidské společnosti ČSR a páchala tam gigantické škody svojí stupidní kontraproduktivností a to i proti samotné KSČ. Jednoho dne začali komunisté zavírat a věšet sami sebe…

Ona skutečnost v žádném případě nerušila Miladu Horákovou, aby s komunisty od konce války úzce a pilně nespolupracovala. Její manžel Bohuslav Horák do KSČ dokonce vstoupil. Později s tím měl v USA popotahování. FBI ho chtěla nechat zavřít. Vymlouval se na to, že pouze podal žádost o vstup, která ještě nebyla schválena. FBI mu to uvěřila.

Hned po návratu z Německa (20.05. 1945) zařídila komunistka JUDr. Zdeňka Patschová pro manželé Horákovi bydlení v prostorné vile, Praha-Smíchov, Zapova 3. Ona členka a později poslankyně za KSČ byla velice vlivnou soudkyní.

Manžel Horákové o ní vypovídá:

„Před únorovým pučem vynakládali komunisté mnoho úsilí, aby Miladu získali…Nejvíce se o Miladino politické obrácení starala Miladina přítelkyně z Rady žen a pozdější komunistická poslankyně JUDr. Patschová, která k nám horlivě docházela a vysedávala dlouho do noci.“

V roce 1946 se Horáková stává za ČSNS poslankyní parlamentu. Kontakty s Patschovou jsou časté a intenzivní. Dalo by se říci, že ona soudkyně je jakýmsi “řídícím důstojníkem“ nové poslankyně.

Spolupráce s KSČ funguje výborně:
poslankyně za ČSNS hlasuje v parlamentě ve všem s komunisty, nikdy proti nim a dokonce se ani nezdržuje hlasování ve věci komunistických poslaneckých návrhů. Zakládá “Svaz přátel SSSR“ (později “Svaz československo-sovětského přátelství“) a stává se jeho místopředsedkyní. Stalinští bolševici v Kremlu jsou nadšeni a zvou jí v říjnu 1946 do Moskvy. Tam jí ubytovali v nejluxusnějším moskevském hotelu “National“ a vedli s ní dlouhé rozhovory o kterých není veden žádný záznam. Ona sice o jejich obsahu nikde nemluvila, ale pochybuji o tom, že při takovýchto konverzacích by nebyla přítomna sovětská zpravodajská služba GRU, kompetentní pro získávání zahraničních spolupracovníků.

Podle svědectví spoluvězeňkyně Boženy Hostičkové se zatčená Horáková prý tehdy obávala, aby nebyla odtransportována do SSSR. To byla totiž běžná praxe sovětské KGB v případě zpravodajských spolupracovníků v satelitních státech, kteří se neosvědčili.

Každopádně si od své návštěvy v Moskvě mnohé slibovala. A tak 12.12. 1946 zveřejnila poslankyně článek k výročí československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Nazvala ho “Dějinné jubileum“.

Jde o elaborát transparentního patolízalství moskevským stalinistům ve kterém mimo jiné i připomíná, že máme samozřejmou povinnost neodpoutávat se od Východu, od SSSR. Komunisté jsou s ní velice spokojeni a Horáková hýčká ty nejvyšší politické ambice. Počítá s absolutní podporou Moskvy.

Její spolustraník JUDr. Miroslav Kopecký (později odsouzen na 15 let) vzpomíná:

V jednom rozhovoru jí Patschová sdělila, že Slánský ji děkuje za pravidelné sledování zdravotního stavu prezidenta Beneše při návštěvách u Hany Benešové a ptá se jí jak si představuje svojí politickou budoucnost. Bez jakýchkoli okolků odpověděla Patschové,
že chce být ministryní zahraničí…“

Milada Horáková tedy moc skromná nebyla. Na druhé straně při jejím vzdělání, zahraničních zkušenostech, znalosti jazyků – němčina, francouzština, angličtina a ruština, byla pro tuto pozici daleko lépe kvalifikována než opilec Jan Masaryk. Patrně počítala s podporou Moskvy na jejíž nátlak by KSČ přinutila Masaryka, aby odstoupil. Byla to poněkud naivní představa, neboť Masaryk se ani později k demisi nekomunistických ministrů nepřidal a v úřadě zůstal. Svojí věrnost ke komunistické vládě zdůraznil známým výrokem:
“S touto vládou si rád zavládnu!“

Nastaly i jiné zádrhely. Patschová, coby „řídící důstojník“ Horákové, věděla, že tak klíčové ministerstvo jako je ministerstvo zahraničí musí být v budoucnu v rukách komunistů. Její mandantka ovšem komunistkou nebyla. To by znamenalo složit poslanecký mandát, vystoupit s ČSNS a vstoupit do KSČ. Takováto praxe byla v té době bohužel masová a zcela běžná.

Karel Kaplan (M. Horáková a spol.) o tom píše:

“Hledej však opozici, nikdo v této republice nechce do opozice…komunistické vedení rozhodlo, že nekomunisické strany, kromě sociální demokracii, zůstanou, protože jsou poslušné a uznávají vedoucí roli KSČ…v komunisickém ústředí zaregistrovali 856 657 nových členů, z nichž bylo 115 100 národních socialistů, 25 300 lidovců, 113 500 sociálních demokratů a 197 000 nových členů na Slovensku.“

Kdyby Horáková přestoupila do KSČ, patřila by k oněm 115 100 národním socialistům, kteří tak učinili před ní. Hrůzostrašná statistika! Tzv. „tajní členové KSČ“ nejsou v uvedených číslech registrovány.

Nejlépe by bylo, kdyby se poslankyně pro začátek stala právě „tajným členem KSČ“. Na tom se evidentně začalo pracovat, ale nebylo to vůbec jednoduché, protože v cestě stál nesouhlas mocenského ženského monopolu Anežky Hodinové-Spurné která evidentně Horákovou v KSČ mít nechtěla. Obávala se silné konkurence.

Bývalý ministr školství a kultury Čestmír Císař (1963 – 1965) o Hodinové-Spurné prohlásil:

„Nemyslím si, že by se jí okolí bálo proto, že za ní stál Molotov, ale proto, že do všeho strkala nos a její nápady byly tak bláznivé, až vyvolávaly hrůzu. Byla to šílená tetka.“

Dne 10.03. 1948 skáče Jan Masaryk z okna a na místě umírá. Jakmile se to Horáková dovídá, ještě ten samý den ve 14:00 hod. skládá poslanecký mandát (bez jakéhokoli zdůvodnění) a podle JUDr. Kopeckého doufá, že bude jmenována ministryní zahraničí, jak jí původně naznačovala JUDr. Patschová…

Místo toho nastává obrovské zklamání a existenční propad:
Moskva jí zradila a nehodlá pro ní nic udělat. Hodinová-Spurná jí v KSČ nechce. Nakonec je delegována na podřadné místo úřednice školského referátu pražského národního výboru. Ministrem zahraničí se stává komunista Vlado Clementis (později 1951 zatčen a 1952 popraven). Odvrací se od ní i JUDr. Patschová…
Tajná zákulisní jednání Horákové s KSČ k ničemu nevedou (SÚA, fond 100/1, sv. 21 a další, důvěrné zprávy – AFMV a.j. krycí jméno „B“):

“B. mi sdělila, že nedávno měla jednání se s. Krosnařem, že před ní u s. Krosnaře byla Milada Horáková, s kterou Krosnař déle než hodinu jednal. B. nás vehementně varuje před tím, abychom Horákovou rehabilitovali a předpokládá, že u s. Krosnaře Horáková právě v této věci jednala.“

I kdyby soudruh Krosnař pro Horákovou apeloval jak chtěl, když si soudružka Hodinová-Spurná postavila hlavu, že Horáková do KSČ přijata nebude, tak je tento postoj povýšen na úroveň zákona. Ministrem zahraničí bude komunista Clementis a ne nějaký přeběhlík z ČSNS i kdyby byl sebeinteligentnější a na výsost v zahraničních otázkách nadmíru kompetentní!

Horáková to tak nenechá – s teplým místečkem úřednice školského referátu v Masné ul. 18, se nesmíří, i kdyby měla vyvolat „třetí světovou válku“. U soudu se s tím netají:

„Ve svých koncepcích jsme počítali s válkou…jsem si vědoma toho, že v případě války by byla zasáhnutá i Praha, s tím se ovšem musí počítat.“

Prokurátor: “Počitali jste s válkou i s atomovou bombou?“

Horáková: “Ano.“

Prokurátor: “Děkuji, to stačí.“

Jinými slovy: Buďto mi komunisti zajistí pracovní místo odpovídající mým schopnostem nebo nechám Československo vygumovat z mapy světa!

Zde udělaly vyšetřující orgány, prokuratura i Nejvyšší soud zásadní chybu. Kdyby Horákovou a spol. po výše uvedené výpovědi místo na pankrácké popraviště, odvezli do blázince Praha-Bohnice, mohl být klid a pokoj.

Nehovořilo by se o žádných „justičních vraždách“. Žádné popravy by se nekonaly.

Dokonce ani „statečná hrdinka“ by neexistovala, neboť ona osoba by neseděla ve vězení za mřížemi, nýbrž na psychiatrickém oddělení nemocnice v Bohnicích, kde by jí nikdo „nemučil“, nýbrž by se pouze zkoumalo jak dalece je svéprávná…

Myslím si, že právě ono hluboké zklamání, pocit křivdy a zrady ze strany ruských i českých komunistů vedlo Horákovou k tomu, že se zcela a nekompromisně dala k dispozici výzvědným službám USA, Velké Británie a Francie. Předala jim všechno co věděla i měla – a nebylo toho málo.

Díky její nevyčerpatelné energii a geniálním organizačním schopnostem se jí v poměrně krátké době podařilo vybudovat celkem 6 povstaleckých skupin, které si kladly za úkol “svržení lidovědemokratického režimu“.

Jednalo se o skupiny:
“Ilegální výbor “( 9 členů, vedoucí – Horáková),
“Hospodářská rada“ (7 členů, vedoucí – Klíma),
“Vltava“ (3 členové, vedoucí – Treška),
“Kopecký“ (8 členů, vedoucí – Kopecký),
“Černý havran“ (5 členů, vedoucí – Karásek) a
“Ostrava“ (4 členové – vedoucí Buchal).

Vyšetřovací zápis “Akce střed“ (ABS, V – 6301 – 88 MV, kontrarozvědka):

“Její činnost z hlediska zpravodajského se jeví jako činnost vrcholného agenta-rezidenta cizích mocností….Jde o hlavu vedení, které sjednocovalo vyzvědačské sítě…
Zúčasťňovala se okruhu zvlášť důvěrných osob tajných porad…
S vyslanectvím francouzským a USA udržovala i osobní styk…podávala jim hospodářské i politické informace, zprávy špionážního obsahu.

Nejdůležitější zprávy obsahující podrobné údaje o obchodních stycích ČSR a SSSR…sama zpracovávala politickou část zpráv a používala při jejich dodávání smluveného kódu.
Jiné zprávy se týkaly dvouletky, předpokladů pětiletky a církevních poměrů v ČSR..

Všechny tyto zprávy byly určeny pro anglo-americké imperialisty.“

Ideologickou frází “anglo-američtí imperialisté“ jsou míněny informační ústředny CIA (USA) a MI-6 (Spojené království). Horáková byla naprostou vyzvědačkou-amatérkou a vršila jednu chybu za druhou. Jako bývalý britský zpravodajský důstojník (2nd Lieutenant, Západní Berlín 1981 – 1990) se musím s politováním ptát:

Proč jí Britové nebo Američané neposkytli alespoň základní školení “Security First“?Proč jí neupozornili na to, že výzvědná činnost v tak gigantických rozměrech je vnitřněnekontrolovatelná a skončí brzkým prozrazením?
Proč jí neupozornili na skutečnost, že práce, kterou pro ně vykonává, podle tehdejší běžné praxe (a to na celém světě), většinou končí “trestem smrti“ a že pro její záchranu v tomto směru nemohou vůbec nic udělat?

Milada Horáková byla popravena na základě skutkových podstat vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c, zákona 231/48 Sb.). Na magnetofonovém záznamu zanechala po sobě osobní závěť, kterou komunisté nikdy nezveřejnili a která byla odhalena až po „sametové revoluci“:

„Myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu zcela naze, pravdivě a bez příkras:
Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni, nebo že byste se honili ze falešným mučednictvím, anebo že byste chtěli za každou cenu zemřít.“

Zní z magnetofonového reproduktoru naléhavý hlas…

Dovolte mi, abych na závěr citoval Miroslava Ivanova (“Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové“, Praha 2008):

„Slovem “osud“ svrháváme ze sebe odpovědnost. Filozof Schopenhauer kdysi cynicky prohlásil: “Čemu říkají lidé ze zvyku osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé činy.“

Místo slova hloupé zvolme jiný výraz:
zvláštní, osobité; člověk nemůže uniknout své povaze. Svému založení.

Horáková nemohla být jiná; její “osud“ byl dán jejím charakterem – i charakterem režimu.“ (Str. 168).

Autor Jan Berwid-Buquoy 
http://mordechajkapusta.blogspot.com/2020/06/o-milade-horakovej.html
Nová republika
https://bit.ly/2YFn2BH

sdíletj na

Ohodnotit příspěvek (5 / 1)
Přihlásit: Login
1000
 
smilegrinwinkmrgreenneutraltwistedarrowshockunamusedcooleviloopsrazzrollcryeeklolmadsadexclamationquestionideahmmbegwhewchucklesillyenvyshutmouth
Pojmenování nahrávaného obrázku
 
 
 
Audio and Video soubory
 
 
 
Jiné typy souborů
 
 
 
1 Komentáře vlákna
1 Odpovědi vlákna
0 Sledování
 
Nejvíce komentované
Nejméně komentované
2 Autoři komentářů

  Souhlas  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ohodnotit příspěvek :
     

No, tuplovaný doktor BB je krom jiného dost zmatený. Čaputová nemá ponětí o dějinách, je ještě zmatenější. Horáková nemohla žádat o milost Beneše, ten byl dávno mrtvý. Pravdou je, že za prokázanou a přiznanou špionáž tenkrát prakticky všechny státy světa dávaly minimálně 20 let a více, až absolutní trest.