Niklotova závěť, V. část

Předchozí části:
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-i-cast/
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-ii-cast/
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-iii-cast/
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-iv-cast/

Rada

Pozdě večer se do přijímacího sálu dostavilo k válečné poradě
sedm společníků věrných, důvěryhodných, šest knížat slovanských,
sedmý kníže Čudů bohatýrů, světlooký Latikajněn z Karelie daleké, bratr po duchu.
Knížata posedala na lavice v očekávání, co k ni pronese stařešina,
co svěří Niklot – kníže Venetů – všem, komu věří a koho má rád,
kdo přišel zlomit síly temných do obléhaného, vyčerpaného Dubína.

Starý kníže zvedl ruku, vstal z lavice a takto promluvil:
„Bratři krve, musíme se poradit před bojem s nepřáteli Venetů.
Plně s vámi souhlasím, že bitva musí být nesmiřitelná a krutá.
Jen slavným vítězstvím přerušíme na delší čas nápor temných na naše otcovské země.
Jsem však povinen vám, vojevůdci, říct, že zničit Latince bude velmi těžké.
Z jihu jim jdou na pomoc posily:
od germánských hranic – Gótové, Frankové, s nimi Sasové a knechti z Benátek,
přivážejí k naší pevnosti na speciálních dubových povozech
katapulty se zápalnými náboji, od kterých se taví i kámen.
Musíme si pospíšit a zvítězit dřív, než tohle vojsko, jdoucí na pomoc,
dorazí sem k moři, aby nestihlo doplnit síly papistů, kteří nás obléhají.
Náš čas se naplnil – chystejte se, dejte vědět bojarům, vojákům,
ať se připraví k líté seči, kde každý padlý – Irije hodný.“

Dořekl a gestem svým udělal znamení, propouštěje sedící,
jenže ti zůstali sedět na lavicích dubových, bratři ducha bojového svazu Venetů.
Mlčky a s úsměvem hleděli na stojícího starého knížete
a vůbec nespěchali ke dveřím vyplnit starcův povel.
A kníže, zvednuv obočí, udiveně hleděl na sedící,
snažíc se rozumem vojáka a knížete odhadnout, co se děje v jejich myslích.
Nakonec se musel zeptat, co se děje, proč nevidí odezvu
u vojevůdců země Svatoruské, prvních a rovných?
Co se stalo, co je ukryto za maskou jejich mlčení a očekávání?

Tu vyslechl od knížete Karelů, že se společně dohodli
svěřit velení nad vojsky a loďstvem jemu, šedovlasému slavnému Vánovi,
ochránci starých tradic vzkvétajících měst Pomoří, vojevůdci a knížeti Niklotovi.
Po těchto Latikajněnových rozhodných slovech obstoupili obodritského knížete
a sklonili se ve starodávné pokloně, helmy z damašské oceli položíc na zem.
„Kníže a bratře náš, – promluvil rozvážně Tverdoslav, vojvoda smolenský, –
nedomnívej se, že ze sebe snímáme odpovědnost před krutou bitvou.
Potřebujeme pouze jednoho velitele, tím bude naše armáda silnější.
Jsi z nás nejstarší a nejmoudřejší, nejlépe vidíš do celé situace.“

Kníže se zahleděl do jejich světlých tváří a tiše odpověděl, s pohnutím v hlase:
„Čestně vám povím, že jsem se chtěl pomodlit k Perunovi,
aby dal mému srdci odvahu říci vám, zda byste mi nesvěřili svá vojska
a vy se postavili k mé prosbě s vážností.
Vždyť všichni jsme tu jako válečná rukojmí, a stalo se, co jsem vůbec nečekal.
Hluboce se vám s pokorou klaním, děti Slunce, děti našeho slovanského vítězství!“

Tak řekl Niklot, usedl zpět na lavici, přemýšleje nad tím, co se tu stalo.
Srdce radostně zpívalo – slyší Bohové! Stalo se, oč prosil v tomto létě.
A knížata již rychlým krokem opouštěla sál, pospíchala ke svým slavným plukům,
aby vojsko připravila k boji, jak žádala jejich čest.
Starý moudrý Niklot, sál opustiv, vystoupal na věž Kopornu
a odtud, z vysokého valu obhlížel rušný tábor křižáků.
Viděl stany a přístřešky, ohně, kde připravovali večeři,
také prostranství, kam Latinci natahali proutí a slámu.
Bylo znát, že vévoda připravuje místo těm, kdo spěchají po cestách:
na pomoc po břehu Laby.

I zamyslel se stařík: Kde jste, Chyžané? Doličané, Retařané?
Nedošly vám někde síly?
Necháte zlé vojsko projít svou zemí i zemí lužickou?
Neurazili se snad pro odmítnutí Lutici, kteří se v zimě chystali
se svou smělou armádou přijít na pomoc obklíčenému Dubínu?“

Myšlenka nedobrá do duše se vplížila vojevůdci země obodritské,
zda zlomyslně kníže lutický záměrně nespěchá, aby se připojil.
Nyní vše závisí na bozích a na vůli spřáteleného vojska.
S touto myšlenkou sestupoval Niklot z věže a uviděl před sebou volchva v bílém šatu,
jak čeká na schodech k věži, až vojevůdce své vojenské záležitosti dokončí,
aby s ním mohl promluvit.
Kníže Niklot, vědom si starých tradic, věděl, že volchv nepříchází jen tak,
že Bílý přišel, aby mu poradil, co je nutné udělat.
Proto Ván rychlým krokem pospíšil, a, přivítavše hosta,
myšlenkou se ho zeptal, co má na srdci Veleslav,
co přimělo v bezměsíčné noci vedúna z chrámu Velesova
přijít na návštěvu k unavenému knížeti?

A takovou dostal odpověď:
„Jsi přesvětlý a přemoudrý pro ně – ale ne pro nás, takže poslouchej
a neodvažuj se odporovat, zítra do bitvy vyšleš ve zbroji místo knížete
koho chceš – bojara, bratra… obyčejného občana, prostého vojáka…
Je to tvá věc, ty sám však zůstaneš v týlu
a velet budeš odsud nad všemi silami bratrského vojska.
Jsi povinen ochránit válečníka Světla, jehož jméno je Niklot – to jméno si zapamatuj,
nezapomeň ho, ten kníže svéhlavý Niklot potřebný je světlým silám
s hlavou na krku – živý a zdravý, před ním stojí ještě mnoho těžké práce,
tahle válka je jen začátek…“

Dokončil svou řeč volchv vznešený, odmlčel se, patře na knížete,
očekávaje, co odpoví, přesvětlý, a kníže Venetů odpověděl:
„Srdce mě bolí, že se s nepřáteli nemohu utkat zítřejšího rána.
Ale zákon je zákon – poslechnu, jak jsi poručil, tak i bude.
Je vidět, jak moc si papeženci přejí zničit staříka Niklota.“

„A nejen oni, – odpověděl volchv, – proto chraň knížete, rytíři.“

Lutiči

Na pasece široké a rovné u potoka, který zurčel mezi kameny,
setkali se v pravé poledne, rychle se k boji chystaje, dva silné voje.
Nad jedním vlály prapory se znaky kříže a ukřižování,
nad druhým – modrý prapor s jasným sluncem
a paprsky ve zlaté barvě.
Vojsko Luticů, věrných svazu, zavřelo cestu první skupině.
Stalo se železnou hradbou, odrážeje zrádný útok
těžké síly, přišedší od západu.

Tři země připravily na pochod tuto armádu zlých uchvatitelů.
Sestávala z Němců, Janovanů, Francouzů, Vlámů.
Měla dostatek pěchoty, kopiníků, bažících po krvi,
měla mnoho jezdců udatných, slavných rytířů silných a hrdých,
kteří se od dětství cvičili v boji na turnajích v těžkých soubojích.

Latinci byli dvakrát početnější, než síly Luticů, očekávajících úder.
Snad proto vévoda z Bernu, který velel vojsku latinskému,
nepromyslel do detailů způsob bitvy, vydal rozkaz, po kterém se vrhli na soupeře
muž proti muži se zuřivými výkřiky.
Množství letících střel zakrylo Slunce stínem,
kopí bila do štítů i pancířů, a sekery, meče z damašské oceli
dokonávaly dílo v prudké seči, to, co začaly střely a kopí.
Nad loukou zvedla se mračna prachu, v něm kroužily a houpaly se praporce,
koně drtili na zem sražené bojovníky, zasažení padali sami.

Pět hodin trvala bitva bez výsledku, nevěřil svým očím vévoda,
že Luticové i druhý útok, přeskupíce se, znovu ustáli.
Tehdy zavelel vojevůdce obejít Lutice z boku,
ale Slované po zuřivé bitce začali sami postupovat kupředu.
Za zvonění mečů, křiku, ržání koní zakalilo se uvažování papežence
a najednou nevěděl, co si počít s neštěstím, jak odrazit běsnící Russy,
jak znovu postavit své voje, které se vracely zpět z bojiště,
a jak ujít hanbě a zajetí, jestli na ně čeká porážka?

Mezi tím kníže statečných Retařanů dal povel zálohám
a z lesa se dostal do zad vojům sebevědomých papistů
nejlepší jezdecký oddíl Retry.
Strhla se krvavá seč, tam, kde ji Latinci nečekali,
v nastalé mele zahynul slovutný vévoda, také padli všichni jeho velitelé,
a vojsko Latinců se rozuteklo, jedno kam, jen aby se skrylo ve tmě.
Luticové v bitvě odolali, pomohla jim nebeská síla!
Po bitvě posbírali Retařané, Doličané, Chyžané i Srbové
své raněné válečníky – hrdiny a vydali se k městům lužickým
cestami spřátelených Srbů, za dne pohřbili ty, co v bitvě padli,
v ohních pohřebních, položené na štítech,
za zpěvu písní, navršeny byly mohyly
na pasece, kde seč proběhla, a potom, rozdělíc se spravedlivě
o kořist latinského vojska, vydali se na pochod k dalekému Dubínu,
k Obodritům, statečně se držícím.

Ljutobor, vojevůdce Doličanů a dobrý ochránce Retařanů
nešetřil ani koně, ani povozy.
Dnem i nocí šli na sever Slované, spěchali na pomoc bratrům,
věděli Luticové, že Obodrité chtějí podstoupit bitvu s nepřáteli Venetů
ještě než vstoupí v jejich otčinu nová armáda, sestavená v Bernu,
která tak spěchala nedávno s povozy na pomoc křesťanskému vojsku.

Souboj

Před ránem olověné mraky přitáhly na vzrušený Dubin,
a zavanulo blízkou smrtí, smrtí krutou, chladnou a strašnou.
V bílém dlouhém rouchu s kosou Smrt stála na poli širém,
kde pozvedla své ruce kostlivé a pěla svůj hymnus neradostný a dlouhý.

Ve své písni vyzývala opustit pomíjivý svět podnebesný
a odejít na nekonečnou věčnost, s ní se domluvit ještě do svítání.
Svým obětem pak slibovala dlouhý, tichý klid a zapomnění,
tvrdila, že není už více radosti, že ve smrti je život, i láska i spása.
Lidé prostě neznají svět stínů a neváží si klidné radosti,
zbytečně se bojí kostlivé stařeny, nechtějí vidět sladkost smrti.

Když zaslechli hymnus smrti tesklivý, vlci vyli v doubravě daleké,
houkal výr, ozývalo se úpění černých nežitů, poletujících nocí,
byl slyšet křik hladových ančutek, čekajících na čerstvou lidskou krev,
zdálo se, že vše se již probudilo a tuší hroznou řež.
Mezitím černé mraky se níže snesly na zemi i moře,
a nečekaně se objevily blýskavice, osvětlující lesy i roviny.
Rozlehl se sten, přidušený a daleký, mezi mraky se blesky klikatily,
a těžká černá obloha rachotem hromů se zemí hovořila.

Nad bouřlivými vlnami moře s křikem hrůzy létali rackové.
Zdálo se, že celá příroda se chvěje před démonem v bílém rouchu,
který se snesl z oblohy v hodině bezměsíčné a na rovině se s kosou zastavil.
Když uslyšeli hlas, zvoucí do říše stínů, vystoupili vojvodové na věž
a dívali se na blesky na obloze, na mihotání blýskavic na východě,
a vkradl se neklid do jejich srdcí, knížatům se zazdálo, že stařena
se z říše stínů snesla na Zemi, začali uvažovat, co by měli dělat,
jak se k bohům obrátit o pomoc a uviděli na pochmurné obloze,
jak bojuje sokol s jestřábem.

Ptáci kroužili ve smrtelném zápase, tu se napadali, tu zase vzlétali,
bili se křídly, bojovali drápy, bylo vidět, že se oba unavili.
Nakonec sokol sebral poslední síly, vzletěl na oblohu výše než jestřáb,
a odtud se vrhl jako střela a soupeři vyrval z křídla
třpytivé letky a na zemi začal padat v kruzích
sveřepý jestřáb – sokolův nepřítel.

Mezitím si lidé všimli, jak z tmavého křoví se objevil
šedý vlk a širokým klusem se rozběhl za raněným ptákem.
S údivem, vzrušením a strachem pozorovali Venetové, jak na obloze
probíhala urputná bitva ptáků.
Viděli také vlka, který se vrhl za jestřábem na pole
ale nevěděli, co si mají myslet a dělat, jak mají toto hrozné znamení
před bitvou chápat a poznat, co chtějí bohové Svargy vysoké,
v hroznou minutu vzkázat svým vojům.

Tak Venetové neklidem v srdci sestoupili z věže dolů
a vydali se po cestě k bráně, aby se podívali, co se děje na poli,
ale potkal je vedun v bílém šatu a, klidně se usmívaje, jim řekl,
že shlédnutí boje dravých ptáků je nesmí před bitvou zarazit.
„Bohové dali vítězství sokolovi, Jasný sokol je vyslanec Samargla,
sám Svarožič nám přijde na pomoc.
No a vlk – to je totem Lutičů, copak jste na to zapomněli?
Nezneklidňujte se, běžte ke svým družinám a připravte je na bitvu v poli.“

To řekl, poklonil se, a vedun zmizel ve tmě jako přízrak.
Ale bojarům jeho slova zapadla do srdce jako pevná kotva,
tak se vydali se světlou radostí svým vojínům povědět o viděném.
Časně ráno mlha od moře pokryla i Labe i Dubín,
jako bílý opar se roztahovala a zaplňovala všechen prostor od hradu až do lesa,
a v mlze, neviděné z věží začaly se stavět Venetů pluky.

Přesvětlý kníže Niklot se Svetojarem na koních a v pozlaceném brnění
se míhali ve vojsku jako stíny, mlčky praporky mávali,
řídíce tak vojska bojarů, kteří stavěli Venety i Rusy,
i Rujany a Karely statné v jednolitou bratrskou sílu,
sílu před smrtí slitých duší.
Starý moudrý Niklot v centru vojska postavil jinochy v lehké zbroji
a nařídil jim, aby v bitvě ustoupili až k vozům
a odtud napadali papežence sekerami a řetězi ocelovými.

Za vozbou postavil pluk jízdních lukostřelců v brnění spolehlivém
a nakázal jim, aby šípy ničili ty, kdo se prorvou.
Pravé křídlo přesvětlý kníže posílil koňskou jízdou novgorodských Slovenů,
a na levé postavil smolenské Kriviče a družiny ze Pskova.
Dále kníže vydělil Obodrity, silnou jízdní rezervu, skrytou v lese,
do čela záložního voje se kníže sám postavil, řídě se vůlí volchvů.

Svetojar stál v centru sil Pravi, aby papeženci knížete viděli
a snažili se ke korouhvím knížete prosekat se v řadách pokrevních bratrů,
aby se jejich klín zarazil hlouběji do centra řad vojska slovanského,
a, uváznuv tam, nemohl se obrátit v těžké chvíli na svá křídla o pomoc.

Když bylo vojsko sestaveno, vykročilo k táboru temných,
kde velmistr, baroni a vévoda své vojsko připravovali na bitvu.
Tu, na poli širém a rovném, když se bílý opar zvedl,
se obě vojska sešla v síle těžké a zastavila se v němém očekávání.
Síly temných byly sestaveny v silný jízdní kvadrát se štíty,
na nichž se kříže skvěly a erby se znaky měděnými.
Latiníků bylo více než Rusů, byla jimi zaplněna celá rovina,
a samovolně se vkradl neklid do srdcí Venetů, připravených k boji,
ale když uviděli plachtícího na obloze nad vojsky lesního orla
překonali strach svůj Slované, začali věřit ve vítězství nad tmou.

Tehdy se od rytířů chrámů oddělil v modrobílém plášti
sám velmistr a zvučným hlasem zakřičel, vyzývaje na pole
souboje vojska Venetů.
Jezdil mezi vojsky, mávaje svým dlouhým kopím s bílou stuhou,
a houpala se orlí péra na jeho vyleštěné přilbě.
Hrozný byl pohled na rytíře chrámu, bylo vidět, že vojín je smělý
a v boji nezná slitování s tím, komu se zachce zkřížit s ním meč.

Avšak z vojska Venetů vstříc templáři namyšlenému vyjel
na čistě bílém koni s čabrakou Světozar.
A pozvolným poklusem se projel za pokřiků Venetů
před nepřátelskou válečnou linií.
Vítal rytíře chrámu svým dlouhým kopím venetsky
a když poodjel, ztuhl jako socha připravený k smrtelnému boji.
Na Venetovi byla přilba pozlacená a nádherný šupinatý pancíř,
držel modrý štít se žlutým sluncem a pokryt byl tmavorudým pláštěm.
Bylo vidět, že Venet je pln sil a velmistrovi bude protivníkem
nelehkým, důstojným a slavným.

A už zazněl zvuk rohu poplašný, a vyrazili proti sobě vstříc
hrabě-velmistr a ruský bojar, světlý kníže Svetojar, bratr Niklotův.
Uprostřed pole se dva rytíři srazili, jejich koně se postavili na zadní,
na kousky se rozletěly dřevce kopí, ale vojvodové zůstali v sedle.
Když uklidnili koně, znovu začali souboj, nyní už meči
a třeštěly štíty pod údery prohýbala se brnění z kalené oceli.

Obě vojska Latiníků a Rusů pozorovala krutý boj
a údery, křikem a pískotem posilňovali ducha bojovníků.
Tu se zase rozlehl křik papežence a všichni viděli, jak se rozpadl
štít velmistra – hraběte z Bernu pod úderem meče Svetojara.
Po ztrátě štítu velmistr uchopil svůj kinžal a bráně se mečem,
znovu se vrhl do boje s Venetem, pokoušeje se strhnout ho z koně.

Svetojar ustoupil, svůj štít pevný odhodil na zem, a levou rukou
vytáhl spolehlivý damascénský stilet, a rovnocenný boj začal znovu.
Znovu koně kroužili a bojovníci nanášeli jeden druhému údery.
Nakonec se templáři podařilo zasáhnout koně Svetojara.
A padl kůň Veneta k zemi, a stáhl sebou i knížete.
Ale Svetojar stačil třmen odkopnout a vyskočit na rychlé nohy.
Stiletem odrazil meč papežence a vrazil svou čepel do hrdla hraběte.

Templář zachraptěl a padl na zem za křiku „Ura“ svatoruského vojska.
Svetojar pak chytil jeho koně, vyskočil do sedla a vyrazil cvalem
do centra Venetů pod prapor Niklotův.
V té době dvě vojska začala útočil proti sobě, a bitva začala.
Střely slunce zakryly, kopí na pancíře a přilby mířila,
koně řičeli… trubky divoce troubily nad polem bitvy.

Bitva

Tři hodiny prach visel nad polem, tři hodiny zuřila bitva zlá.
A Niklot, který řídil boj, viděl potíže bratrského vojska.
Povolil střed venetských oddílů ustoupili Slované k vozbě,
kde je podpořili srbští lučištníci, ale papežence prorazili řady Venetů.
Ve středu se útvar velmi ztenčil, bylo by ho třeba posílit, není však čím!
Ještě je vidět venetský prapor, je vidět přilby Svetojara a Volcha,
oba Venetové bojují spolu, kde jsou Rujané, tam i sláva a chrabrost,
ale bude stačit počet hrdinů?

A Niklot pohlédl na záložní pluk, neposlat-li ho na slabé místo?
Nedovolit rozdělit síly Venetů? Nebo počkat, až sami požádají
o jeho pomoc v těžké chvíli?
Kníže vyjel na kopec a ohlédl se:
Pravé křídlo Novgorodců je spolehlivé, obklíčili Slověni Germány,
ale podaří se jim je udržet?
Vidí Niklot, že boj tam probíhá smrtelný: derou se papeženci,
útočí v semknutých řadách jízdních setnin – ocelovým klínem,
ale Slověni dosud o krok neustoupili.

Radimír bitvu vede dovedně a nežádá knížete o pomoc.
Proto se Niklot obrátil a obhlédl levé křídlo armády Venetů.
A viděl tam, že prapor Smolenců dál hrdě vlaje a drží se Rusové.
Pustili se Kriviči do křesťanů a železnými kleštěmi obklíčili
jejich čtverec, dokonce se k praporům probili.
Brání papeženci své standarty, kníže vidí, jak tam míří
jako bílá vlna templáři.
A krutou smrtelnou řež jízdních rytířů oblak prachu
zakryl, zvednuv se nad bojištěm.
A tehdy se rozhodl vojevůdce vrhnout do středu pomocný sbor,
a posílit tak prohnuté přední řady a pomoci udržet útok
jízdních tisíců křesťanských z rezerv.

A tak Niklot udělal:…. dal povel – a záložní pluk zamířil na střed.
Znovu zazněly trubky a znovu, vstříct vlnám útočících sil Navi,
postavilo se čerstvé silné vojsko, zakalené v obtížných bitvách.
Venetové byli těžší než Latinci.
Jejich mohutní váleční koně byli krytí ocelovým krunýřem.
Sami jezdci v brnění z oceli, jejich obličeje zdobily masky,
které plašily křesťanské koně, strachy se zvedající na zadní.

Znovu zlá a krutá řež vzkypěla – a vojsko temných útok svůj přerušilo.
A tehdy se kníže přesvětlý rozhodl:…. dal znamení záložním oddílům.
Kníže pochopil, že vévoda není sto přemístit své pluky k průlomu,
že je načase obklíčit jeho vojsko, rozčlenit je na části a zdávit.

A tu ze sosnového lesa do týlu temných sil zvedajíce mraky šedého prachu,
vyrazily na koních bělohřívých stovky jezdců v kroužkovém brnění.
I vzplanulo vojsko Venetů uviděv nový úder křesťanům.
Stalo se Slovanům jasno, že v bitvě jim převahu dávají bohové Pravi.

A tu z lesa, připravuje se k boji, vyšlo vojsko Lutičů věrných,
spojilo se s záložním oddílem a vrhlo se na papežence zezadu.
Z pahorku kníže Obodritů viděl Lutiče, jak vrhli se do boje,
i oddíly Retařanů hrdých, spěchajících, energických, silných.
Viděl kníže, jak seřazení do klínu prolomili týl křesťanů
a uzavřeli kotel obklíčení spolu se záložním jízdním oddílem.

Znovu se trubky rozezněly nad polem.
Prach se válel a zvedal až obloze, bila kopí do štítů a brnění.
A pod nohy koní, umíraje, stovky jezdců se najednou válely.
Byl to hrozný pohled na nezměrnou řež.
Klín Retařanů šel, pronikaje v bariéru štítů templářských.
Tento boj zlý a krutý viděl jasný Niklot svýma očima.
A oči jeho slzy zaplnily, a ústa zašeptala:
„Vítězství! Bohové světlí, nezradili jste nás!
Předkové dobří dali nám síly!
To tedy znamenají meče z ruské oceli;
naše vůle zvítězit nad tmou!“

A Niklot vztyčil meč vrchního velitele a zamával jím, aby viděli Venetové,
že nastala chvíle v bitvě rozhodná.
Nutno kotel stlačit co nejvíce a nedovolit papežencům z osudného kotle
probít se na svobodu.
V té chvíli zahlédl kníže přesvětlý, jak z třetí řady ochrany
naň namířil samostříl vojín, ale ochránila velikého děda
před střelou pozlaceným štítem jeho pravnučka Lada-Světlena.
Ocelová střela štít prorazila a navíc i šupinový pancíř.
Život Světleně zachránily ocelové kroužky tenké, pevné a lehké drátěné košile…

Tak odtud mi hrozila smrt, „od svých nakonec“ – pomyslil si kníže.
A Niklot přikázal vyslechnout střelce:…. co je to za vojáka?
Brzy bojaři sdělili knížeti, že naň střílel Sas, převlečený za Veneta,
a že podobných vrahů je ve vojsku mnoho, a že je nutno opatrně zneškodnit:
ale až potom – po řeži.

Zlá bitva už dohasínala.
Ve smrtelném kotli pobíhali křesťané, proklínajíce své tažení a Venety.
Padly na zem hrdé prapory, i znaky i korouhve ve zlatě, zůstaly jen znaky vévody.
Kolem nich se shromáždily síly temných:
templáři, baroni, lancknechti a jiná latinská havěť.
Ale stahoval se kruh bratrské síly, všech zemí a klanů vojska světla.
Stále silněji a silněji útočili svobodní Russové jedním dechem.
A k půlnoci padly prapory a erby se znakem království.
Nebylo již na bojišti vojsk latinských, pouze mrtvoly, a nebylo úniku.

…….. pokračování

0 0 hlasy
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na