Měsíční Titáni

I.

Jest téměř nemožné stanovit letopočet předkolumbovské Ameriky, a to z dvou příčin:
jednak proto, že písemné památky pocházejí z pozdní doby, že je jich málo a špatně jsou rozluštěny,
jednak proto, že mezi oběma historickými vrstvami, novou a starou, maysko-azteckou a nahua-tolteckou v Mexiku a inkovskou a tiahuanackou v Peru, je mezera, jejíž hloubka je pro nás neproniknutelná.2

Podle písemných památek je americký západ mladší než evropsko-asijský východ, ale podle památek hmotných je tomu jinak.

  • Válcově kuželovitá věž Tarasků, která byla nalezena pod sopečnou lávou v Ajusco Tlalpamě, náleží do XI. tisíciletí — je tedy podle letopočtu Platonova o tisíc let starší než konec Atlantidy.
  • Sluneční pyramida v Teotihuakaně, ve středu Panamské šíje, byla vystavěna patrně na začátku
    V. tisíciletí, tedy půldruhého tisíce let před pyramidou Cheopsovou; kolik bylo třeba století, aby se vyvinulo takové umění stavitelské!

Možná že v Teotihuakaně slunce již vyšlo, zatím co se v Babyloně a v Egyptě sotva rozednívalo, co se ukazovalo denní světlo — aspoň světlo našich dějin.
Podle takových památek je západ starší než východ, nebo jsou oba stejně staré.

II.

„My jsme země,“ praví o sobě obyvatelé říše Maya v nápise v Palenqué. „Maya“ znamená „Matka země“, podobně jako peruánská „Mama Oeclo, babylonská Mama Istar a hettitská Ma Kubeba.

Ma je společný kořen všech jmen pro jednu a tutéž matku v prvním dětském žvatlání lidstva.
Možná že říše Maya je toliko pozdní květ na řečeném hieroglyfickém stromu-člověka mayského písma —
na druhém lidstvu, vystupujícím z vod potopy, na lidstvu, které nemá ještě hlavy ani tváře, ale již vztahuje své mohutné větve, své paže k východu a k západu.

III.

Je podobnost staroamerického a babylonsko-egyptského umění stavitelského — obrovských pyramidových „božích domů“ teokalli, na Anahuacké planině v Mexiku, peruánských to hrobek (huacas), s jedné a egyptských pyramid, babylonských stupňovitých věží (ziggurat) s druhé strany, je tato podobnost jenom náhodná?2

Pětipatrová věž v Teotihuakanu připomíná pyramidu faraona Zosera z třetí dynastie v Sakkaře s podobnými patry. Také stupňovitá stavba pyramid je v Evropě starší než stavba hladká.

Umělý, nasypaný pahorek je základem medumské pyramidy v Dolním Egyptě, stejně jako základem teokalli
ve střední Americe, této, možno říci, „zemi pyramid“:…… Cortez jich napočítal jenom v Cholule čtyři sta.

V předbabylonském Sumero-Akkadě bylo pět, stejně jako v starém Mexiku, číslo posvátné, dříve než sedm:
bylo pět bohů-planet, pět nebes-věčností.

Proto jsou sumersko-akkadské věže, zigguraty, tak jako staromexické teokalli pětipatrové.

IV.

Hlavních shod mezi stavbou egyptských a středoamerických pyramid je sedm:

  • volba místa,
  • rozložení čtyř stran základu podle čtyř stran světových,
  • procházení astronomického poledníku středem pyramidy,
  • stupňovitá stavba,
  • zasvěcení pyramidy slunci,
  • chodba „ulicí mrtvých“
  • a vnitřní uspořádání.

Možná že všechny tyto shody jsou náhodné; ale čím více náhod, tím se stávají nepravděpodobnějšími;
nepravděpodobnost roste geometrickou řadou.

V.

Na jedné kresbě ostrova Aztlanu, staré vlasti Azteků, modlí se lidé klečíce okolo pyramidy. Je-li „Aztlan“ skutečně tolik jako „Atlas“, opěrná hora nebenosce Atlanta i hora akropole v hlavním městě Atlantidy podle Platonova popisu, zachovala se možná ve shodě pyramid památka na starou vlast všeho lidstva.

VI.

Shoda je i v kalendáři: pět doplňkových dnů k 360 dnům staromexického roku se shoduje sepagomeny, 
doplňkovými dny roku memfiského. Hvězdný kruh zodiaku se dělí na dvanáct zvířecích znamení nejen v Egyptě a Babyloně, ale i v starém Mexiku.

Shoda je také v obleku: egyptské i staromexické bohyně mají tutéž přikrývku hlavy s dvěma křídly rámujícími obličej a tytéž královské náhrdelníky z různobarevných perel, rozložených v širokých paprscích.2

Shoda je i v nástěnných malbách: barva mužských tváří je cihlově červená, barva ženských zlatově žlutá.

Shoda je jak ve velkém, tak v malém: theokracie v Peru je podobná theokracii egyptské.

Peruánský vládce, inka, jest zosobněný bůh slunce, stejně jako faraon; 
koya, manželka inkova, je jeho vlastní nebo nevlastní sestra, stejně jako manželka faraonova.

V obou říších se přísně zachovává zákon „božského krvesmilství“, aby byla uchována čistota „sluneční krve“.

VII.

Hlavní společná idea evropsko-africko-asijského východu i amerického západu je vzkříšení těla.

Nejstarší, nejtajnější a nejsvětější jméno Osirise, boha vzkřisitele, je Amenti, Západ.
Z Nejzazšího západu — z „Aztlanu“, řekli by Aztekové, z „Atlantidy“, řekl by saiský kněz Platonův — přišel Osiris na východ, do Egypta. Jeho tajemství, vzkříšení, je tajemství západu.

Přišedše na západ slunce,
spatřivše večerní světlo,
opěvujem Otce, Syna i Ducha…

Tato naše modlitba pochází také odtud, ze západu.

VIII.

Obrovské teokalli střední Ameriky a egyptské pyramidy jsou obětní oltáře zasvěcené Slunci, dávajícímu věčný život. Malé pyramidy peruánské, huaky, jsou obydlí mrtvých až do dne vzkříšení.

IX.

Peruánské mumie se podobají mumiím egyptským:

  • skoro tytéž řezy na týchž místech, kudy vyjímali vnitřnosti;
  • totéž balsamování solemi ničícími zárodky a natírání týmiž vonnými pryskyřicemi;
  • tytéž lněné obvazy.

V Cuzco, hlavním městě Peru, našli Pizarrovi průvodci v chrámě Slunce třicet mumií králů Inků, sedících kolem zlatého obětního oltáře, a v sousedním chrámě Luny stejný počet mumií královen.

Soudobí učenci nazývají aztecký Codex vaticanus A podle jeho podoby s egyptskou „Knihou mrtvých“ rovněž „Knihou mrtvých“.

X.

V říši Maya uchovávají tak jako v Egyptě vnitřnosti mrtvých na čtyřech rozích rakve ve čtyřech hliněných nebo kamenných nádobách, v t. zv. kanopech, jak je nazývali Řekové; jejich příklopy představovaly v Egyptě hlavy čtyř bohů nebenosců, „Atlantů“, na čtyřech koncích světa.
Než byly vnitřnosti vloženy do nádob, barvili je Egypťané čtyřmi barvami:

  • červenou barvou severu – plíce,
  • bílou barvou jihu – játra,
  • žlutou barvou východu – žaludek
  • a černou barvou západu – střeva.

V říši Maya je poněkud jiný pořádek, ale barvy jsou tytéž: bílá, černá, žlutá a červená.

Je-li i toto náhoda, jest pak vůbec nějaký „zákon pravděpodobnosti“ a není celá historie jenom hra náhody?

XI.

Kmen Guančů na Kanárských ostrovech — posledních to troskách zbořeného pevninového mostu mezi Amerikou a Afrikou, na středním zachovaném článku přetrženého řetězu — mumifikuje své mrtvé a pohřbívá mumie, chacho, v pyramidových hrobkách jako v Egyptě a v Peru — na dvou protivných koncích mostu,
ve dvou krajních článcích řetězu.

XII.

Guančové jsou ostrované, neznají však plavby po moři, jako by se, byvše jednou provždy zastrašeni mořem, stále ještě pamatovali na záhubu prvního světa, na potopu. Aztekové na druhém konci mostu neznají také plavby na moři;…… i oni se pamatují na zánik první své vlasti, Aztlanu, vodou.
„Krutým“ nazývají oceán také děti staré Maye, „Matky země“.

Všichni tito přímořští národové jsou si vědomi hrozné souzvučnosti kořenů tla — atl, „utrpení“ — „voda“.

XIII.

„Guančové“ je prostě tolik jako „lidé“. Když se u nich objevili po prvé v XVI. století španělští a portugalští cestovatelé, byli nevýslovně překvapeni:
domnívali se, že je svět po potopě prázdný, že se kromě nich nezachránil nikdo.

Hliněných pečetí s držadly (pintaderas) užívají k tetování, jež provádějí většinou v geometrických obrazcích. Možná, že jsou to ubohé zbytky geometrie, zeměměřictví, zemské moudrosti — počátky astronomie, hvězdné moudrosti atlantské. Stejné pečeti s držadly a s týmiž geometrickými obrazci byly nalezeny při vykopávkách v Yucatanu, v Mexiku a v mnohých neolitických sídlištích v Ligurii, Apulii a Thrakii, podél celé velké středomořské, atlantické cesty na východ.2

Jazyk Guančů se podobá, tak jako jazyky staromexické, ptačímu pískotu a cvrlikání. 
Huitzilopochtli, Xiuhtekutli, Tezkatlipoka, Quetzalkoatl — tato jména azteckých bohů připomínají kolibří cvrlikání a pískot v tropických lesích a bažinách střední Ameriky.

XIV.

Guančové jsou jedna z větví africko-atlantské čeledi; jiná větev jsou Berbeři, Libyové, Lebou egyptských památek, žijící na veliké cestě, jež se táhne od Théb egyptských až k Herakleovým sloupům (Herodot) a snad ještě dále až do Atlantidy.

Diodoros má zprávu, že Berbeři žili v severní Africe na úpatí Atlasu kolem jezera Tritonu, a nazývá je „Atlanty“, naznačuje tím, že právě zde byla „Atlantis“. To pokládají za pravděpodobné také někteří zeměpisci soudobí. Avšak podle obecného pravidla bývala tam, kde staří i noví zeměpisci nacházejí Atlantis mimo Atlantický oceán, patrně jenom atlantská osada, tedy také zde, v Berbersku.

Spojení její s Atlantidou potvrzuje ještě jiná zpráva Diodorova:
úzká šíje, jež oddělovala kdysi jezero Tritonis od oceánu, byla protržena zemětřesením, voda jezera se vlila
do moře a vyschlé dno se proměnilo v písčitou poušť — bezpochyby část dnešní Sahary.

Atl znamená v řeči Berberů, podobně jako v staroamerickém jazyku Quiché-Nahuatl, „vodu“.  
Je-li zemětřesení, o němž vypráví Diodoros, v příčinné souvislosti s koncem Atlantidy, chápali možná i Berbeři-„Atlantové“, tak jako staří Američané, smysl osudné souzvučnosti slov tla — atl, „utrpení“ — „voda“.

XV.

Při samém ústí Guadalquiviru, blízko dnešního Cadixu, starého Gadesu — Gadeiru, jenž dostal své jméno od Gadeirského kraje, epichórion Gadeiron, který ležel naproti, a podle Platonovy báje byl částí Atlantidy,  leželo od pradávných dob město, jež zvali Italové a Řekové Tartessos, Židé Tharsis nebo Taršiš a Egypťané (Etruskové) Turša. Někteří ze soudobých historiků hledají zde Platonovu Atlantidu.

Bezpochyby však byl i Tartessos jenom atlantská osada, veliké středomořské hlavní město doby bronzové. Zde, v Tartessu, se možná začíná cesta z říše bronzu, z Atlantidy, do říše kamene, do Evropy-Asie;
zde se pro nás začíná historie, neboť celý historický smysl toho, čemu říkáme „Atlantis“, není nic jiného než přechod od kamene k bronzu.

XVI.

„Mají (Tartessané) knihy, zákony a básně jakoby staré šest tisíc let,“ vypravuje Strabo.  
Přidat tři k šesti není příliš mnoho, jde-li o tisíciletí. Pamatuje-li se někdo na to, co bylo před 6.000 lety, může se pamatovat i na to, co bylo před 9.000 — na konec Atlantidy.

Možná že i prorok Izaiáš, prorokuje Tharsisu, Tartessu, budoucnost, vzpomíná na to, co bylo:
„Kvělte, lodí tarské; nebo popleněn jest!“ — „Nebo den Hospodina zástupů se blíží na každého pyšného
a zpínajícího se (vzpomeňme si na „pýchu“, hybris, Atlantů v báji Platonově!)….. i na všecky hory vysoké…. i na všelikou věž vysokou, …. i na všelikou zeď pevnou, …. i na všecky lodí tarské“ — jako kdysi na atlantské.

XVII.

„Nebo měl král (Šalamoun) lodí tarské na moři s lodími krále Chirama. Jednou ve třech letech vracely se ty lodí tarské, přinášející zlato a stříbro, slonovou kost, opice a pávy“ neboli „mouřeníny“ podle výkladu Josefa Flavia.3

My víme, odkud bylo to tarské zlato — z pobřeží Guiney, dnešní země Jorubů a Ibadanů, staré říše Ufaz.3

První cestovatelé, Španělé a Portugalci XV. až XVI. století, našli zde, na Zlatém pobřeží Guiney, téměř stejné divy staré kultury jako v Peru a v Mexiku, neznámo kdy a odkud zanesené do těchto neprostupných tropických lesů a močálů, do země divokých lidojedů. To všecko potom beze stopy zmizelo jako fata morgana pouhým dotykem „bílých divochů“, kteří přišli s kořalkou, s karabáčem a s evangeliem; jenom nejasná památka na to se zachovala v cestovních záznamech oněch cestovatelů.

Copak bylo dříve zde v říši Ufaz? „Atlantis“, domnívá se nejnovější badatel v těchto místech, německý učenec Leo Frobenius. Avšak jak se zdá, byla i zde, podobně jako v Tartessu a v Tritonu, jenom osada Atlantů.

Je-li tomu tak, je jasné, proč nakládali ufazské zlato na tarské, to jest atlantské, lodi, aby se s nimi plavili tři roky z říše Ufaz do říše Chiramovy, a proč se neodíval „atlantským“ zlatem jenom sám král Šalamoun v své slávě, nýbrž proč se jím odívají také andělé Hospodinovi ve vidění proroka Daniele:……. „a aj, muž jeden oděný v roucho lněné a bedra jeho přepásaná byla zlatem ryzím z Ufaz“.

Zlato se jmenuje v řeči guinejských negrů sika, židovsky šekel, babylonsky sickel, medsky siglos.
Toto slovo zanechalo jako fosforová sirka na tmavé stěně ve všech dobách a národech zlatou stopu Atlantidy.

XVIII.

Dnešní černoši vnitřního Konga vypichují si při tetování na čele soustředné prstence a kroužky;

  • týž znak je na hliněných foinických maskách černochů z prvního tisíciletí před Kristem, možná týchž „mouřenínů“, které přivážely králi Šalamounovi koráby Chiramovy zároveň s ufským, atlantským zlatem;

  • týž znak je v hieroglyfech azteckých kreseb — v soustředných kruzích náspů a příkopů, jimiž je obehnána hora Aztlan, jako podle Platonovy báje hora akropole v hlavním městě Atlantů;

  • týž znak je v kruhovém uspořádání kamenů v megalitických stavbách obou polokoulí;

  • týž znak je v tajné moudrosti, již podle knihy Enochovy zjevují ben elohimové, synové boží, dcerám lidským — v oběhu nebeských těles;

  • týž znak je i ve vodním víru, jenž pohltil ostrov Atlantidu.

„My jsme Atlanti,“ jako by říkali všichni, kdo nosí tento znak na čele.

XIX.

Nejmocnější bůh v dnešní Guinei, starém Ufazu, je bůh moře Olokun.
Zde, v zemi Jorubů a Ibadanů, v posvátném městě Ife, blízko ústí řeky Nigeru, byla nalezena bronzová Olokunova hlava, překrásná práce z prvního tisíceletí před Kristem, tedy z doby Šalamounovy.  

Pravý černoch s širokými lícními kostmi, širokým nosem a tlustými rty, opálený africkým sluncem a ošlehaný svěžím vzduchem Atlantického oceánu, s královským diadémem — prostou obručí mezi dvěma řadami perel,
s nebeskou neboli mořskou hvězdou, nad níž se vznáší fallický sloupek — Poseidon s černou koží, dvojník rudého staromexického boha Tlaloka. 

K němu se modlí veškeré stvoření na tomto i na onom břehu Atlantického oceánu, měkkýši, koraly, vřes, motýli, suchozemští červi i lidé:
„My všichni jsme děti vody. Ó Tlaloku-Olokune, vodní bohu, slituj se nad námi, nenič nás!“

XX.

Guančové, Ufaz, Tritonis, Tartessos — těmito čtyřmi jmény je označen v dějinách obrovský přelom, sopečná trhlina mezi Atlantidou a Evropou-Afrikou. Avšak v mytickém mysteriu je tato trhlina scelena, znovu jest postaven zřícený most — duha nad černou propastí potopy.

Západní konec mostu se zachoval déle než konec východní: než se most zřítil, podařilo se někomu přejíti s onoho konce — z Antillského souostroví — na pevninu — do Yucatanu, do říše Maya, a do Anahuaku,
říše Tolteků. Proto je v staré Americe více cítit Atlantidu než v Evropě.
Co byla Atlantis a proč zanikla, možno soudit podle Ameriky.

XXI.

V Evropě jsou lidé bílí – denní, v Africe černí – noční, v Asii žlutí – ranní, ale v Americe stále ještě červení – večerní, na něž svítí slunce věčného večera — západu.

XXII.

Na jih od jezera Titikaka na hranicích Peru a Bolivie, ve výšce 4.000 metrů nad hladinou mořskou, leží náhorní planina Tiahuanak, Umírající světlo, strašná, jakoby nezemská poušť na vyhaslé planetě; kolem dokola
je obklopena sněžným hřbetem Kordiller, mohutných hor, jež však vypadají v této výši jako nevelké kopce.

Pole kyklopských zřícenin — rozházených kamenů, které z větší části ani nestojí, nýbrž leží — to je vše,
co zůstalo z obrovského města, jež zde kdysi stálo.
Kdo, kdy a proč je stavěl v této poušti, ve výši téměř nedostupné a nehostiné, kde je vzduch tak řídký,
že se tam těžko dýchá — toho nepamatují nejen Inkové, kteří pokládají Tiahuanak za svou kolébku, nýbrž
ani národové nejstarší. Udržela se jenom mlhavá vzpomínka na to, že lidé sem přišli z téže země jezer,
Anahuaku v Mexiku, odkud pocházeli také Toltekové a Mayové. 

Je-li tomu tak, je původ obou Amerik, jižní i střední, jeden a týž:
veliké stěhování národů z východu, ze zemí za oceánem.
Tiahuanak, „Umírající světlo západu“, je možná „světlo z východu“ — Aztlan-Atlantis.

XXIII.

Kdo zde obýval a stavěl, nevíme, ale víme, jak se tu stavělo, a to podle Brány slunce:
jsou to jenom čtyři kameny, ale kameny takové velikosti, že není, zdá se, nic podobného ani v Egyptě,
ani v Babylóně, ani nikde jinde na světě.

V Cuzco, hlavním městě Peru, je obrovský balvan, vážící 8.000 q, tak zvaný Unavený kámen“, Piedra Cansada. 
Jednou jej zdvíhalo 20.000 lidí, nadzdvihli jej, ale balvan se maličko naklonil, sklouzl se sochorů, rozmačkal 300 lidí, spadl a zabořil se do země tak hluboko, že jím už nemohla hnouti žádná lidská síla, a tak tam leží dlouhá století — odpočívá jsa „unaven“.

Avšak čtyři balvany v Bráně slunce jsou ještě větší než tento balvan.
Jejich plochy jsou otesány s takovou matematickou přesností a spojeny bez jakýchkoli svor a cementu, toliko svou vlastní tíží, takže jimi nehnula ani tisíciletí ani zemětřesení ani o vlas, a nepohnou jimi asi do konce světa.

Tyto kameny jsou největší vítězství člověka nad hmotou.
Opravdu člověka? Zdá se, že je mohli zdvihnout jenom nebenosci Atlasové. „Tyto balvany budí v nás myšlenku o titánském pokolení bytostí vědoucích a prokletých za to, že chtěli vědět příliš mnoho.“

XXIV.

Inkové vypravovali Španělům pověsti o oněch kolosech z trachytu, čediče a porfyru, jejichž úlomky leží rozházeny po Tiahuanackém poli. V prastarých dobách, kdy ještě nebylo slunce, nýbrž jenom měsíc a hvězdy, žili v Tiahuanaku obři, stavitelé tamních paláců a chrámů.

Jednou k nim přišel prorok a zvěstoval jim příchod slunce.
Ale tyto děti noci nechtěly slunce a proroka ukamenovaly. Slunce však přece vyšlo, drtíc svými paprskovými blesky bezbožné pokolení, dokud celé nezahynulo.

Tiahuanacké kolosy jsou zkamenělé mrtvoly těchto měsíčních titánů:
„nefelimů“, byl by řekl Enoch,
„Atlantů“, byl by řekl Platon.

XXV.

Podle jedné pověsti bylo pokolení měsíčních Titánů proměněno v kameny za vraždu proroka slunce, podle jiné však za to, že poskvrnili zemi krví lidských obětí, jež přinášeli ještě před zrozením slunce krvelačné bohyni ubývajícího měsíce, Ka-Ata-Killa.3

Jestliže se skutečně zachovala v Tiahuanaku památka na nejdávnější starověk Aztlanu-Atlasu, sahají tam možná také kořeny náboženství lidských obětí.

Dmitrij Sergejevič Merežkovskij
https://bit.ly/2z3rbFM
https://bit.ly/2TbNWOt

sdíletj na

Přihlásit: Login
2500
 
smilegrinwinkmrgreenneutraltwistedarrowshockunamusedcooleviloopsrazzrollcryeeklolmadsadexclamationquestionideahmmbegwhewchucklesillyenvyshutmouth
Pojmenování nahrávaného obrázku
 
 
 
Audio and Video soubory
 
 
 
Jiné tipy souborů
 
 
 
  Souhlas  
Upozornit na