K 60. výročí vítězství kubánské revoluce
Kapitalismus je nechutný. Přináší pouze válku, pokrytectví a soupeření.
(Fidel Castro)
Před 60 lety, v lednu 1959, skončila kubánská revoluce. Na Kubě byl svržen Batistův proamerický režim.
Začala formace socialistického státu vedeného Fidelem Castrem.
Předpoklady revoluce souvisely se sociálně-ekonomickou a politickou situací na Kubě.
Ostrovní stát byl ve skutečnosti americkou kolonií.
Dostupné zdroje byly využívány v zájmu místní kriminální oligarchie a amerického kapitálu. Většina lidí neměla přístup k normálnímu vzdělávání ani zdravotní péči, žila v chudobě. Lidé získali minimální vzdělání pouze prostřednictvím církve.
Pouze děti finančně zabezpečených osob mohly získat úplné středoškolské vzdělání a vyšší vzdělání.
Obyvatelstvo ostrova bylo rozděleno na malou kastu pánů – “vybraných” a obyčejných lidí, kteří byli považováni za dobytek a také se k nim tak chovali.
Vesničané žili v ubohých chatrčích, masové epidemie doslova kosily lidi, zejména děti.
Současně s tím existovala malá skupina lidí – vlastníci podniků (cukrovary, železnice atd.)
Plantážníci, vysoce postavení úředníci a vojáci, se doslovně koupali v luxusu.
Američané dokonce žili v oddělených čtvrtích, kam už přišla budoucnost:
krásné domy s elektřinou, různé domácí spotřebiče, drahý nábytek, dobré potraviny a vlastní bezpečnost.
Charakteristickým znakem Kuby byla masová prostituce, včetně dětí.
Kuba byla “americkým bordelem” – místem pro bohaté Američany a armádu.
Státům se tato pozice Kuby hodila, takže Washington nad zločiny zavíral oči.
Do čela odporu se postavil představitel místní elity, syn úspěšného podnikatele s cukrovou třtinou:
– Fidel Alejandro Castro Ruz.
Získal vynikající vzdělání, disponoval vysokou inteligencí, mohl pracovat jako právník a měl všechny příležitosti žít “krásný život” představitele nejvyšší třídy.
Fidel se však stal ochráncem znevýhodněných, prosazoval sociální spravedlivost.
V důsledku toho se Comandante stal skutečným národním vůdcem, legendou, personifikací boje proti nespravedlnosti a dravému kapitalismu… pro celý svět!
Revoluce začala 26. července 1953 – útokem povstalecké skupiny pod vedením F. Castra na kasárna vládních jednotek Moncanada v Santiagu de Kuba (druhé největší město Kuby). Revolucionáři byli poraženi, Fidel byl zatčen a odsouzen k 15 letům vězení. Nicméně byl propuštěn na základě amnestie již v roce 1955.
Odjel do Mexika, kde na něj čekali další revolucionáři. Zde Fidel se svým bratrem Raulem a Che Guevarou založil hnutí “26. července” a začal připravovat nové povstání.
Povstalci přistáli na Kubě v prosinci 1956. Přistání kvůli bouři se uskutečnilo po plánovaném termínu, takže povstání, které začalo v Santiagu de Cuba, bylo potlačeno.
Povstalci se ukryli v horách Sierry Maestro a zahájili partyzánskou válku.
Zpočátku malé povstalecké skupiny nepředstavovaly hrozbu pro Batistův diktátorský režim.
Celkový rozklad diktátorského režimu a prohlášení o pozemkové reformě ve prospěch rolníků (zabavení pozemků od velkých vlastníků půdy a jejich předání rolníkům) vedlo k masové, obrovské popularitě povstaleckého hnutí. Kubánští studenti se aktivně zapojili do boje proti diktátorskému režimu.
Malé revoluční jádro spojilo kolem sebe obrovskou část obyvatelstva.
Výsledkem bylo, že jednotky poslané k potlačení povstalců začaly přecházet na jejich stranu. V letech 1957 – 1958 povstalci provedli řadu úspěšných operací.
Ve druhé polovině roku 1958 byla armáda zcela demoralizována.
1. ledna 1959 revolucionáři obsadili Havanu. Obyvatelé hlavního města je radostně vítali. Batista ukradl zlaté rezervy státu a utekl z ostrova.
8. ledna vůdce revolucionářů Fidel Castro dorazil do Havany.
Prvními, hlavními kroky nové vlády byla agrární reforma v zájmu rolnictva, vytvoření národních milicí a zatčení kontrarevolucionářů, znárodnění velkých podniků a bank vlastněných zahraničním kapitálem (především americkým).
Po neúspěšném pokusu USA o svržení revoluční vlády v roce 1961 s pomocí kubánských kontrarevolučních emigračních sil, Fidel Castro oznámil, že se země vydala na socialistickou cestu rozvoje.
V roce 1965 byla vytvořena Komunistická strana Kuby a Fidel byl zvolen prvním tajemníkem Ústředního výboru strany. Socialistická Kuba se stala nejdůležitějším spojencem SSSR v regionu.
Tak Fidel a jeho společníci začali a završili revoluci, na začátku které měli jen několik desítek spolupracovníků.
A za těch 60 let nepodlehli ani se neprodali Spojeným státům, světu kapitálu – „zlatého telete“.
Ostrov svobody přežil i po smrti sovětské civilizace.
Kubánský socialismus se ukázal životaschopnější než sovětský.
To bylo způsobeno skutečností, že Havana nekopírovala socialismus éry Chruščova.
Vedení země a Komunistická strana zůstávaly v kontaktu s lidmi, vyhýbaly se nadměrné byrokratizaci.
V zemědělství byla zvolena kooperativní varianta, drobné podnikání bylo zachováno (jak tomu bylo v SSSR za Stalina). Zároveň byl kubánský socialismus poháněn vlasteneckou náladou lidí, kteří se postavili proti dravému americkému imperialismu.
Nepřítel byl poblíž Kuby a lidé si stále pamatovali katastrofy země spojené s nadvládou amerického kapitálu.
Lidé si uvědomili, že je možné přežít pouze v rámci rigidního systému jedné strany (lidé mohou živit pouze jednu stranu, která chrání národní zájmy) a že nedostatek něčeho je nevyhnutelný k přežití.
Na rozdíl od Sovětského svazu časů Chruščova, kdy za hlavní model byl považován americký spotřebitelský standard kvality a životní úrovně, na Kubě se od této chybné cesty odklonili.
Reálně od vlády Chruščova začal v SSSR počátek degenerace socialistické společnosti a státu, což vedlo ke katastrofě v roce 1991. Když ideály socialismu nahradili spotřebitelskou chamtivostí, společností spotřeby (“zlatého telete”)…. SSSR byl odsouzen.
Současně socialistická Kuba v podmínkách slabé zdrojové základny a amerických sankcí dosáhla vysokých sociálních úspěchů.
Kubánské zdravotnictví (zcela zdarma) se stalo jedním z nejlepších a to nejen v regionu, ale i ve světě!
I podle Světové zdravotnické organizace (WHO) v roce 2012 bylo zdravotnictví na Kubě nejlepší na světě.
V důsledku toho kubánský socialismus přežil smrt SSSR a socialistického tábora.
Malá ostrovní země a Fidel Castro se nevzdali ani v podmínkách globální likvidace sovětského projektu Gorbačovem a Jelcinem. Kuba se stala symbolem úspěšného národního osvobozeneckého boje, boje Latinské Ameriky proti americkému neokolonialismu.
Jak řekl Charles de Gaulle o Stalinovi, o Castrovi je možné říci to samé:
……. On nezůstal v minulosti, on zmizel v budoucnosti.
https://topwar.ru/152297-k-60-letiju-pobedy-kubinskoj-revoljucii.html
хОхЛИ помели на историю