… Ještě můžeme prohrát tuto válku …

“MY JEŠTĚ MŮŽEME PROHRÁT TUTO VÁLKU”… ARDENY 1945

Tato alarmující fráze byla napsána 4. ledna 1945 v deníku velitele 3. americké armády, generála George Pattona. Ne nadarmo v chartě amerických ozbrojených sil existoval (a možná stále existuje) zákaz vojenskému personálu vést si deník.

Už tento zápis sám o sobě umlčí „šiřitele mýtů“ o tom, že Winston Churchill údajně nepožádal Josifa Stalina, aby zahájil ofenzívu Rudé armády co nejdříve, aby zachránil americké jednotky během operace v Ardenách.

Američané zajati Němci během útoku na Ardeny. Ten trapný okamžik, kdy žalostné zbytky nacistické armády rozdrtí elitu amerických a britských jednotek, které se neobejdou bez pomoci Ruska …

Ale – všechno hezky popořádku.

V červnu 1944 vojska „spojenců“ protihitlerovské koalice po dvou letech výmluv a uhýbání otevřela druhou frontu v Normandii.

Jen proto, že už bylo jasné:… pokud se tak nestane, pak Rudá armáda do jednoho roku vstoupí do Evropy minimálně po Nizozemsko. A veškerá aktiva amerických, britských a dalších průmyslových korporací, které od roku 1933 aktivně pracují pro hitlerovské Německo, budou v rukou SSSR.

Vedení zemí „protihitlerovské koalice“ tento stav samozřejmě nemohlo dopustit. Ano, a také cenné kádry z rozvědky Wehrmachtu a SS bylo nutno zachránit. Takže druhá fronta se otevřela.

V prosinci 1944 se však ukázalo, že ofenzíva vítězných spojenců se nevyvíjí tak rychle, jak evropští a američtí generálové nakreslili ve svých plánech.

Nastoupení „spojenců“ směřovalo na Ardenský horský masiv, kde bylo bezpečně zastaveno.

Vzhledem k tomu, že v prosinci 1944 měly Spojené státy a Anglie na německé frontě celkem 5,2 milionů lidí s obrovskou výhodou strategického bombardovacího letectva, proti německým 23 divizím po celé západní Evropě (vzhledem k neúplným divizím – v nejlepším případě asi 400 tisíc lidí), je jasné, proč Američané a Britové byli schopni postupovat.

A proč se „zastavili“ v Ardenách, je také jasné:
zde se setkali s plnohodnotnými bojovými divizemi Wehrmachtu a Waffen-SS.

NA TRIKY EINSENHOWERA SE NAJDE RUNDESTEDT

Následně Američané a Britové přišli s „Chytrým plánem”: na určité části fronty oslabit linii obrany, dát o tom vědět německé rozvědce, počkat na německý protiútok, odrazit ho a „na bedrech“ ustupujícího nepřítele, prorazit linii obrany.

Nádherný plán…

V Ardenách byla ponechána jako krmivo pro děla 28. a 106. pěší divize, chladnokrevně obětována Dwightem Eisenhowerem (pozdrav vypravěčům o tom jak „SSSR vojáky nešetřil a nelitoval ztrát!“).

Německé velení v osobě Gerda von Rundestedta a Waltera Modele posoudilo situaci. Německé velitelství si uvědomilo, že na ně připravují past a … rozhodlo se, že tuto hru lze hrát společně.

A nacisté dokázali bojovat, na rozdíl od Američanů a Britů. A hlavně neměli co ztratit.

Von Rundestedt přijal řešení: nanést hluboký úder, působit na pozice „spojenců“ a prorazit k Antverpám. Zabrat přístav a zakousnout se do něj.

Plán to byl odvážný, ale s trochou štěstí na německé straně, by celá tzv. „Druhá fronta“ letěla ke všem čertům: armády „spojenců“ by byly zbaveny hlavní dopravní tepny, po které byla zásobována armáda.

A když vezmeme v úvahu, jak nacisté přivítali „spojence“ během přistání v Normandii, převzetí Antverp nebylo nerealistické …

Ve skutečnosti se Rundestedt pokusil udělat to samé jako polní maršálové Reichenau a Paulus v roce 1942 ve Stalingradu: jedním úderem nechat nepřátelskou armádu bez paliva, zásob, vybavení, jídla a doplňování zásob.

1. prosince 1944 zahájila 5. tanková armáda, 6. tanková armáda Waffen SS a 7. armáda pod vedením Waltera Modela ofenzívu.

Je možno – jak je libo – mluvit o „hrdinském odporu“ amerických jednotek, ale jak popsal události očitý svědek a účastník vojenských akcí americký novinář Ralph Ingersoll:

„…oni [Němci] prorazili naši obrannou linii na padesát mil a vlétli do tohoto průlomu jako voda z protržené přehrady. A od nich po všech silnicích vedoucích na západ prchali Američané…Během jednodenního přechodu mohla tanková divize ztratit několik stovek vozidel – kvůli nehodám, technice uvíznuté v bahně, převrácenými vozidly.”

„Spojenci“ vyprovokovali Rudenstedta a Modela k ofenzívě. V pozadí – vojenská technika opuštěná Američany.
ZDROJ FOTOGRAFIÍ

„NESPOČET“ NĚMECKÝCH HORD

Koneckonců, jakými sílami disponovali nacisté během útoku na Ardeny?

A – jak vážně s nimi Američané a Britové bojovali?

O tom později psali v pamětech zajatí nacisté. Příprava operace zahrnovala nejlepší sabotážní síly Wehrmachtu a Waffen-SS.

Například – slavní “Skorzenyho kluci” spolu s jejich legendárním velitelem.

Otto Skorzeny, který byl i na východní frontě, hovořil o „spojencích“ ve své vzpomínkové knize „Tajné úkoly“, velmi zajímavě. Obzvláště na pozadí všech pukrlat… „Yankees bojovali rozhodně a odvážně“, …které byly typické pro memoáry nacistů, kteří se ukryli v americké okupační zóně.

Skorzeny popisuje americké vojáky takto :

„…uviděl jsem první americké válečné zajatce – asi sto mladých mužů, kteří byli na první pohled ve skvělé fyzické kondici. Byli zajati během prvního útočného úderu a mnoho z nich polospících muselo být vytaženo z teplých postýlek! … Nemohli jsme ani snít o přípravě dělostřelectva, protože jsme neměli k dispozici ani jednu zbraň.”

A tak popisoval svou válku.

” .. Nedostatek lidí nás postavil do extrémně nepříznivého postavení: několik jednotek po 9 lidech hlídalo přístupy k Engelsdorfu ze severu. To bylo vše co jsme si v tu chvíli mohli dovolit!”

Zajímavé, že?

Zoufalým úderem hitlerovská vojska, spoléhající pouze na počasí a překvapení, prorazí frontu dobře krmených, zabezpečených a dobře vybavených anglo-amerických „spojenců“ na 90 kilometrů!

To potom Guderian, jak se snažil vzdát se Američanům, protože se bál ruského zajetí, udělá vše co bylo v jeho silách, aby zajistil, že bojeschopné jednotky Wehrmachtu budou odstraněny ze západní fronty a převedeny na frontu východní.

Anglický historik B. Liddel-Hart popisuje situaci takto :

“Útok byl šokem pro spojence … americká fronta v Ardenách byla rozbitá a vznikla hrozba rozdělení spojeneckých armád. Úzkost se rozšířila za linii fronty … Situace byla hrozná. Byly vyjádřeny obavy, že Němci by mohli dorazit ke kanálu Le Manche a uspořádat druhý Dunkerk.“

„SOVĚTSKÝ FAKTOR“

Mnoho „milovníků mýtů“ píše o tom, že k 22. prosinci již německá ofenzíva odeznívala. To není pravda.

1.prosince začala 5. tanková armáda obkličovat britské jednotky ze Západu. Britský polní maršál Bernard Montgomery zpanikařil a požadoval, aby americké jednotky byly převedeny na západní pozice. Dostal posily a okamžitě předložil Eisenhowerovi ústup, aby vytvořil rezervu z osvobozených jednotek. Americká 12. armádní skupina byla rozdělena.

Ale … důležitý byl faktor nedostatku volných rezerv na německé straně – u Rundestedta a Modela.
Jejich pokus získat posily pro rozvinutí a upevnění úspěchu narazil na protiopatření … Rudé armády.
Posily, poslední Hitlerova rezerva, musely na východní frontu a pokusit se o deblokaci hitlerovských vojsk, které systematicky drtila Rudá armáda v Budapešti.

Pokud by neexistovala ofenzíva Rudé armády, armády Rundstedta a Modela se mohly dostat do Antverp, a kdo ví, jak dlouho by válka trvala… Ale historie nezná konjunkturální nálady.

“Mezitím německé jednotky i v podmínkách naprostého nedostatku lidí pokračovaly v bití ocasu a hřívy „dobře krmených, spokojených a sebevědomých Yankees, kteří žvýkají svou nekonečnou žvýkačku“ – takto je popsal Skorzeny ve své vzpomínkové knize.

1. prosince zbývající síly 5. tankové armády Wehrmachtu, posílené čtyřmi tankovými divizemi 6. tankové armády SS, zasáhly křídlo 3. americké armády.

Průlom v Ardenách se natolik rozšířil, že Eisenhower a Montgomery začali přemýšlet o obecné ofenzivě.

A zde opět řekl své „sovětský faktor“.

„Bystrý Heinz“ Guderian, který dobře chápal, že pokud Ardenská ofenzíva bude završena úspěchem, pak se západní fronta spojenců zhroutí jako dům karet. A to znamená, že jejich šance na útěk na Západ se sníží na mizivě malou hodnotu. A tehdy Guderian v posledních prosincových dnech roku 1944 podal Hitlerovi „neoficiální“ zprávu (jejíž text se velmi rychle stává známým britským zpravodajským službám).

Podstata zprávy je jednoduchá: v nadcházejících dnech by se měla očekávat velká ofenzíva sovětských jednotek ve východním Prusku a na Visle. Když tato ofenzíva začne, bude nutné zastavit aktivní akce proti angloamerickým „spojencům“, aby se jednotky převedly na východní frontu.

“Spojenci” se zaradovali a začali čekat na sovětskou ofenzívu. Hitler byl naštvaný a nařídil, aby postup proti „spojencům“ se uskutečnil co nejrychleji, aby se s nimi „vypořádali“ co nejdříve, než Rudá armáda úplně „rozdrtí“ zbytky hitlerovských vojsk na východě.

Guderian byl rozrušený nejvíce a litoval, že v roce 1944 nepodporoval Staufenberga …

“MŮŽEME PŘEDPOKLÁDAT …?”

V noci 1. ledna 1945 nacistické síly zahájily útok v Alsasku.

Posuďte sami:
Hitlerovská vojska postoupila za tři dny o 30 kilometrů a ráno 1. ledna německé letectvo, které bylo považováno za zcela zničené, v množství 900 bombardérů zahájilo masivní bombové útoky na spojenecká letiště v severní Francii, Belgii a Nizozemsku.

Kdyby mělo hitlerovské Německo alespoň nějaké zásoby paliva, nad dominancí spojeneckého letectva na obloze by bylo možné udělat tlustý kříž… Náhrobek.

1.ledna nařídil Eisenhower svým jednotkám opustit Alsasko a Štrasburk. Nacisté vyhráli bitvu!
Ale …. Rozkaz opustit Štrasburk se nedostal k veliteli 1. francouzské armády de Lattra de Trassigny a když k němu došel, bylo už pozdě.

Zaprvé, části francouzké armády vstoupily do bitvy o Štrasburk a zadruhé, postup Trassigna byl schválen Charlesem de Gaullem.

A velitelé spojeneckých sil Dwight Eisenhower a Bernard Montgomery se horlivě dohadovali mezi sebou. Eisenhower požadoval útok. Montgomery požadoval, zakopat se a čekat na ruskou ofenzívu.

Dohadovali se hlasitě a rázně, a do sporu zapojili důstojníky, diplomaty a kolegy ve zbrani. Došli až k bodu, že 4. ledna 1945 19. armáda Wehrmachtu pod velením generála Hanse von Obstfeldera zahájila ofenzivu severně u Štrasburku a překročila Rýn.

V sídle Eisenhowera okamžitě zapomněli na žabomyší spor a začali se připravovat na ústup.

Velitel 3. americké armády generál George Patton, napsal ve svém deníku:

„Ještě můžeme prohrát tuto válku …“.

Ale,… POTOM se bude omlouvat, že to bylo napsáno kvůli nekompetentním akcím jednotlivých velitelů … Ale to bude – POTOM.

A tehdy si Winston Churchill vzpomněl na text prosincové zprávy Heinze Guderiana poslané Hitlerovu ústředí. A tehdy napsal svůj slavný dopis adresovaný Josifovi Vissarionovičovi Stalinovi, datovaný 6. ledna 1945:

„… budu vám vděčný, kdybyste mi řekl, zda můžeme počítat s velkou ruskou ofenzívou na frontě Visly nebo někde jinde během ledna a kdykoliv jindy, které byste mohl chtít zmínit…. považuji věc za naléhavou.“

Může to být považováno za žádost o pomoc? NE. Nebyla to žádost o pomoc. Byl to výkřik zoufalství!

A ZAČAL STALIN „DŘÍVE“?

V post-sovětské historiografii zaznívá názor, že příkazem J. V. Stalina, aby zachránil vojska „spojenců“ před porážkou, začala Vislo-Oderská operace dva týdny před plánovaným termínem, což vedlo k dalším obětem sovětských vojáků…

Dne 28. listopadu 1944 byla vydána směrnice č. 220275 veliteli 1. běloruského frontu „O zničení varšavsko-radomského uskupení protivníka“, která položila základ velké ofenzívy.

Informace o přípravě rozsáhlé ofenzívy Rudé armády dostávalo nacistické velení ze strany zpravodajců už od listopadu do prosince 1944. A co je nejdůležitější, ti, kteří sloužili v armádě, si jsou velice dobře vědomi toho, že zorganizovat rozsáhlou ofenzívu za méně než pět dní je FYZICKY NEMOŽNÉ.

To vše říká jednu věc:
do ledna 1945 byla Rudá armáda připravena silami 1., 2. a 3. Běloruského a 1. Ukrajinského frontu k provedení strategické ofenzívy, aby osvobodila území Polské republiky západně od Visly a zachytila předmostí na levém břehu Odry.

No, nestává se, že za pět nebo šest dní armáda „magicky“ získá schopnost, aby během dvaceti dní prošla 20-30 kilometrů denně, překonávajíc zoufalý odpor nepřítele, a nehledě na to, že na cestě musí překonat sedm (!!!) opevněných linií obrany a dvě velké vodní překážky!

To vše hovoří o tom, že i když se termín útoku posunul na dřívější datum, nebylo to již kritické:
armáda byla připravena.

A úkoly, které byly stanoveny před velení 1., 2. a 3. Běloruského a 1. Ukrajinského frontu, byly formovány PŘED tím, co zbytky hitlerovských vojsk na Západní frontě dostaly americké a britské generály do pozice hraničící s porážkou!

Rudá armáda porazila nacisty.

A skutečnost, že se sovětskému vojákovi podařilo vytáhnout „vyspělé evropské armády“ ze stavu skutečné porážky … To je ta skutečnost, kterou Rusku „osvícená Evropa“ nikdy neodpustí.

quis_quaeritis
https://bit.ly/38WyZWB

sdíletj na

5 2 hlasy
Ohodnotit příspěvek
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
krpo
11. 1. 2022 10:42

Dobrý článek!!! Třeba to někomu pomůže ke zbaveníse zaslepenosti via. západ.

Pavel
11. 1. 2022 11:08

To slůvko v článku osvícená Evropa nesmíme brát vážně. Tato stejná osvícená Evropa, kterou Rusové zachránili před nacismem se jim za to nyní chce pomstít. Stále se snaží vyvolávat ekonomické konflikty a nyní jsou zde i někteří, kteří by rádi vyvolali konflikt vojenský. Umírněnost Rusů je neuvěřitelná. Já bych dávno s těmito pokrytci skončil a přerušil bych s nimi veškeré styky, protože tito lidé se nikdy nepoučí, stále budou chtít ovládat druhé národy jako v dobách, kdy anglánům, němcům, francouzům, belgičanům a jiným patřily africké a asijské kolonie. Skutečně obdivuji trpělivost ruského vedení. Dnes mají možnost spojit se s mocnou Čínou a západní Evropu se svými rádoby elitami nechat napospas působení času.