Přehled toho, co nemáme, je opravdu impozantní.

Jarosav Štefec:

Britský deník Financial Times ve čtvrtek uveřejnil text o kapacitách protivzdušné obrany NATO na takzvaném „východním křídle“. Což jsou de facto země, které vstoupily do aliance v devadesátých letech a později, tedy včetně ČR. “Severoatlantická aliance má v současné chvíli k dispozici jen asi pět procent kapacit protivzdušné obrany, nezbytných k účinné ochraně východního křídla NATO. Nedostatek systémů potřebných pro případ války odhaluje zranitelnost aliance a Evropy,” uvedl list s odvoláním na analýzu, kterou vypracovali experti ve vedení aliance.

Co k tomu říci? Je to ještě podstatně horší a přehled toho, co nemáme, je opravdu impozantní. Nejen že nemáme onu zmiňovanou protivzdušnou obranu, my nemáme dokonce ani armádu. A ani peníze na její obnovení. Zbylé těžké zbraně jsme za situace, kdy nákup nových vyjde 4 až 5 krát dráž než před válkou, poslali podle pokynů Velkého bílého otce ve Washingtonu jako „pomoc Ukrajině“, aby v nich mohli její vojáci zabíjet nenáviděné Rusy a zároveň slavně umírat. Místo nich zatím dostáváme jako „pomoc od partnerů v NATO“ nepotřebný šrot, který si budeme muset sami za své peníze upravit do provozuschopného stavu.

Nemáme funkční systém ochrany obyvatelstva a nikdo se nenamáhá ani předstírat, že nějaký vytváříme. Nemáme vybavené úkryty pro děti a staré lidi, nemáme nouzový systém distribuce potravin a základních potřeb pro přežití v případě válečného konfliktu, nebo jiné katastrofy. Nemáme dokonce ani ty potraviny. Nemáme krizové zásoby pohonných hmot, ani krizový systém zásobování energiemi a vodou. A co je podstatné, nemáme ani peníze na nákup a lidi na organizaci a zajištění čehokoliv z výše uvedeného.

Ty peníze nemáme opravdu už téměř na nic. Ale velkopansky objednáváme milióny kusů dělostřelecké munice za situace, kdy máme přislíbené prostředky na nákup sotva pár set tisíc. Naši „spojenci v NATO“ se do financování fantasmagorií jistého Petra Pavla totiž vůbec nehrnou. Jsou na tom totiž velmi podobně jako my. Ale na rozdíl od zfanatizovaných „world of tankových“ válečníků, tvářících se, že mají tuto zemi pevně pod palcem, jsou jejich vládám vlastní lidé přednější. Navíc většina z nich cítí, že se válečný vítr obrací a že spolu začnou brzy mluvit diplomaté. Které také nemáme.

Co vlastně máme? V první řadě partu fanatiků, hrajících si na vládu ČR a omílajících stále dokola, že jsme ve válce a musíme porazit Rusko. Máme také tweetujícího generála, stojícího v čele pár tisíc ozbrojenců-odzbrojenců, kterým se čistě z nostalgie říká AČR. Jak on sám fantazíruje, hodlá s touto pidiarmádičkou vést válku s technologicky vyspělou velmocí, vlastnící jaderné zbraně. Konkrétně 5800 jaderných náloží, schopných proměnit v radioaktivní poušť celý svět. No, budiž mu to přáno. Nejspíš se brzy dočká.

Dále máme partičku 108 neschopných kývalů ve Sněmovně, kteří zradili svůj poslanecký slib za možnost hrát si čtyři roky na „politickou elitu“. Máme také jakéhosi „gauleitera z pověření“, takto šéfa jisté „veřejně činné tajné služby“. Máme i spoustu bohatě placených poradců, táhnoucích na Rusa za situace, kdy už i Američané hledají, jak z celého východního dobrodružství vycouvat. Pokud možno tak, aby to nevypadalo jako ty proslulé odlety posledních vrtulníků ze střech US ambasád v Saigonu a Kábulu. Máme také stále hůře fungující správu země, závislou na mizerně fungujících informačních systémech, které vyřadí jediný elektromagnetický impuls. A nemusí být zrovna jaderný. Stačí větší sluneční erupce.

Není toho zrovna málo. Toho, co nemáme i toho, co máme. Problém je v tom, že ani o jedno z výše jmenovaných „toho“ nikdo z rozumných lidí nestojí. A hned tím dalším problémem je fakt, že z této situace prakticky není v současné době rozumné východisko. Lidé sice jaksi cítí, že jejich malý svět není úplně v pořádku a změna je potřebná, ale zatím je stále dost jídla, sice nekvalitního, ale zato hezky zabaleného, nějaké peníze je možné dát bokem nebo vypůjčit a zaletět levně do Egypta, a že školství stojí za houby? Vždyť ta naše Andula má samé jedničky! Stačilo zařvat na třídní učitelku, a ono to šlo.

Půjde to změnit? Nevím. Nový řád obvykle vzniká z chaosu, který je vždy průvodcem války. A ta nás, jak se zdá, nemine. Bez ohledu na naši nepřipravenost. Naši „vrcholní politici“ pro to jistě udělají i nemožné.

sdílet na