O důchodové reformě a nejen o ní – nově a jinak

Jaroslav Tichý

17.8.2021

Jaroslav Tichý

Důchodová reforma v ČR je dlouhodobě diskutovaným tématem, a to zatím bez konkrétního uspokojivého výsledku. Žádná vláda se do její realizace nechce pouštět, zvláště pak ne před volbami. Nedávno jsem četl článek doc. P. Saka „Mýty a chyby důchodové reformy“ http://www.novarepublika.cz/2021/08/myty-chyby-duchodove-reformy.html, který se snaží o nový pohled na celou záležitost. Protože je to ale komplexnější téma, než jak je zatím obecně prezentováno, rozhodl jsem se tímto svým příspěvkem na uvedený článek navázat a nastínit i dosud opomíjené, leč potřebné souvislosti.

Hned úvodem předesílám, že se nechci pouštět ani do složitých matematických modelů ani do rozdělování disponibilních (a v budoucnosti očekávaných) peněz v penzijním fondu na různé hromádky a do jejich přerovnávání a opětovné skládání na jednu hromádku v marné naději, že tím ty peníze nabydou na množství, jak jsme toho svědky v poslední době ze strany MPSV. Nenabydou, je třeba použít jiný přístup, po kterém, bůhví proč, nikdo zatím nesáhl či sáhnout nechtěl. Podstata problému tkví totiž v něčem zcela jiném.

Pokusím se to vysvětlit, a to v návaznosti na shora zmíněný článek a jeho kritiku stávajících neúspěšných pokusů ze strany oficiálních míst o nápravu.

Nejprve ale několik poznámek k mýtům zmiňovaným v předmětném článku:

Mýtus 1

Potřebujeme, aby se rodilo hodně dětí, které nás budou za třicet let živit. 

Nevyčítal bych až tolik autorům tohoto výroku (na rozdíl od autora zmíněného článku) jeho zjednodušující podobu. Krom toho v dnešní době nevidím rozdíl mezi nezaměstnanými Romy, o nichž se P. Sak zmiňuje, a mezi mnohými absolventy vysokých škol, kteří po absolvování studia jsou v praxi často neuplatnitelní, ať již kvůli tomu, že studovali obory, kde nové pracovní síly nejsou až tolik potřeba, nebo proto, že studovali obory, s nimiž se mohou uplatnit nanejvýš v neziskovkách, a to ještě za peníze náš všech. Jejich ekonomický přínos pro společnost a stát je tedy záporný. Společnost budou stát peníze, žádný skutečný efekt proti tomu produkovat nebudou. Stejně jako Romové zmiňovaní v článku, ač to v případě Romů nelze paušalizovat.

Zůstaňme ale pro stručnost u toho, že počet zaměstnaných produktivních občanů tvoří jeden z členů jednoduché rovnice pro výpočet každoročního přísunu finančních prostředků do penzijního fondu. Část z ceny jejich práce je totiž do tohoto fondu odváděna. Pouhá natalita tedy opravdu důchodový systém neudržuje, je však v rozsahu zaměstnaných produktivních občanů jeho významným faktorem.

Mýtus 2

Rozhodující pro důchodový systém je podíl populace v produktivním věku a počet zaměstnanců. Podstatné jsou parametry jedince, a jakou hodnotu jedinec v produktivním věku vytváří a zda vůbec nějakou hodnotu vytváří (konstatování z článku P. Saka).

Tady bych s touto premisou a rovněž s P. Sakem jako autorem článku:

  • souhlasil v případě jeho kritiky nadměrného počtu neproduktivních lidí v produktivním věku v ČR (jež činí podle některých údajů až 1,5 mil. osob žijících z peněz, které si náš stát půjčuje a udržuje tak přechodně umělou zaměstnanost na úrovni ca 3,7 %), který je nadále svojí výší neudržitelný a
  • nesouhlasil se zohledňováním hodnoty vytvářené jedincem v produktivním věku, neboť odvody na zdravotní a sociální pojištění se počítají procenty ze základu, kterým je mzda či plat, tedy z ceny pracovní síly a nikoliv z jí vytvářené hodnoty (Zdůvodnění viz v bodě 2.a/).

Zabývejme se proto přímo základem pro výpočet odvodů do penzijního fondu (tj. výší mzdy jako cenou pracovníky síly) s tím, že:  

1. přesnějšího výpočtu bychom dosáhli s využitím průměrných mezd a platů podle oboru činnosti, zřejmě se ale spokojíme k tomuto účelu s použitím celkové průměrné mzdy jako takové.  U řemeslníků a dalších živnostníků pak budeme vycházet zřejmě z výše příjmů a k nim stanoveným paušálům odvodů (pro zjednodušenou představu).

2.  Při současné praxi zdaleka nelze vycházet z premisy uvedené v článku spočívající v tom, že vzdělanější lidé, kteří pracují ve svém oboru, vytvářejí větší hodnoty. Ne proto, že by to nebylo ve své podstatě pravdivé konstatování, praxe je však odlišná, neboť:

a/ pro účel výpočtu odvodů do penzijního fondu musíme počítat s cenou pracovní síly jednotlivých pracovníků a nikoliv s jimi vytvořenou hodnotou. A cena pracovní síly se od její hodnoty liší, a to nejen o marži kryjící náklady podnikatele, a též o zisk zůstávající zaměstnavateli, nýbrž i deformací ceny pracovní síly způsobenou:

  • převisem poptávky po práci na trhu práce nad její nabídkou, jež deformuje cenu práce u nás;
  • dovozem laciné pracovní síly ze zahraničí, jež dále deformuje její cenu v ČR a
  • naopak úrovní ceny práce u nás oproti zahraničí (jsme zhruba na polovině průměrných mezd a platů v EU), kdy nadměrný zisk zahraničních zaměstnavatelů docilovaný u nás výplatou podřadných mezd a platů našim pracovníkům (ve srovnání s odměnou za stejnou práci zaměstnancům těchto firem v zahraničí) pak každoročně odtéká nezdaněn ve stamiliardách z ČR do zahraničí atd.;

b/ v souvislosti s postupným náběhem robotizace mnohých výrobních činností ale i služeb bude nabídka pracovních příležitostí s tím nepřímou úměrou klesat. To bude nutně vyvolávat stále větší tlak na cenu pracovní síly. Většina občanů bude v budoucnosti nezaměstnaná a zdrojem její obživy má být nepodmíněný garantovaný příjem, zatímco výdělek z pracovní činnosti budou mít (na přilepšenou) jen někteří lidé. Můžeme se tak dočkat paradoxně i situace, že obstarání pracovního místa za úplatu, ať již oficiální či neoficiální cestou, se stane pravidlem.

     Za této situace je v současnosti povolování dovozu levné pracovní síly ze zahraničí ze strany naší vlády neprozíravé a v nedaleké budoucnosti se nám vymstí. Svými důsledky ale ovlivňuje negativně odvody do penzijního fondu již dnes.

     Jinou otázkou ovšem je, zda onen nepodmíněný garantovaný příjem bude vyplácen ve výši postačující k důstojnému životu. (před několika léty, kdy jsme ještě nebyli zdaleka tak zadluženi jako dnes, odborníci spočítali, že takový příjem by u nás vycházel ve výši cca 6.000,- Kč na osobu a měsíc). Dnes o tom raději mlčí;

c/ hodnota konkrétní práce vykonávané nadále lidmi padat nebude, (jak se obává autor článku), bude ale dramaticky klesat její množství a tedy i za ní zaplacená celková cena formou mezd a platů. Budou se tedy prudce otevírat nůžky mezi příspěvky do penzijního fondu a mezi částkou každoročně potřebnou na výplatu důchodů seniorům (příp. nepodmíněného garantovaného příjmu pro ně). Na pořad dne pak nutně musí přijít zdanění robotů (nedojde-li k zásadní depopulaci lidstva podle záměrů NWO).

3. Zatím nikdo nepočítá s přechodem na projekt GESARA/NESARA při startu alternativního budoucího uspořádání lidské společnosti (oproti NWO), k němuž se přitom již přihlásilo 208 států vč. ČR (údajně až jako 204. v pořadí). Půjde o projekt spojený se systémovou změnou, která se bude týkat i zdanění lidí. Otázka způsobu řešení důchodů v tomto novém systému není zatím známa, hovoří se však o převodu seniorů též na nepodmíněný garantovaný příjem. V každém případě má ale odpadnout velká daňová zátěž občanů (má být placena pouze daň z prodeje nových výrobků – v USA např. 17 %, přičemž zdanění se nemá týkat základních potravin, léků a školních potřeb). Současně s tím odpadnou nadbytečné položky, kterými stát jakož i různé finanční instituce zatěžují občany. V této souvislosti má proběhnout též jednorázové Jubileum, tj. oddlužení všech osob majících půjčky a úvěry z různého titulu vč. hypoték.

4. Za daných okolností je tedy otázkou, zda se problematikou důchodové reformy zabývat nyní a zda nevyčkat příchodu systémové změny a s tím i projektu GESARA, který bude nutné rozpracovat pro podmínky našeho státu (NESARA) při dodržení rámcových podmínek zmíněného projektu. To ovšem platí za předpokladu, že se náš stát a jeho občané budou schopni vymanit z projektu NWO směřujícího k fyzické likvidaci až 90 % obyvatel planety a k zotročení jejího zbytku. Pak by nám starost o důchody odpadla ze zcela jiných důvodů.

Mýtus 3 – navíc

Je-li řeč o mýtech, přidám jeden, který s touto problematikou souvisí. Týká se mezigenerační solidarity lidí. Mezigenerační solidarita jako základní princip pro současný daňový model v ČR není novinkou, jako novinka byla zavedena v Německu ještě za kancléře Bismarcka. A jako falešný mýtus č. 3 je třeba odmítnout účelové dezinformace o tom, jak „mladí živí či vydělávají na seniory“. A to přinejmenším proto, že:

  • ti nynější senioři dříve živili a vychovávali ty mladé (byť často nikoliv dostatečně, což se dnes mnohdy projevuje);
  • jednou ti mladí budou též již mimo produktivní věk a ve stejné pozici jako dnešní senioři vůči svým dětem (pokud se nám podaří vyhnout se našemu zavlečení do projektu NWO). V této souvislosti doporučuji mladým seznámit se s básní Jana Nerudy „Dědova mísa“;
  • mladí dnes užívají to, co senioři před nimi vytvořili. A pokud za to dnes někomu mladí platí formou různých poplatků, senioři to rozhodně nejsou. Seniorům tedy mladí leccos dluží;
  • po dlouhou historii lidstva platilo, že mladí získávají od těch starších vědomosti a životní zkušenosti. Jak to vypadá, když na to někdy mladí zapomenou, lze pravidelně spatřovat z reportáží z české sněmovny.

Jak tedy dále s důchodovou reformou?

Pojďme ale k meritu věci a položme si otázku, proč jsou u nás v současnosti takové problémy se zdroji na výplatu důchodů za situace, kdy sazby odvodů na sociální pojištění jsou na úrovni sazeb v dalších evropských zemích.

V čem tkví hlavní problém?

Hlavní problém spočívá v nízkém základu pro výpočet odvodů na sociální pojištění. Tedy

v nízké úrovni mezd a platů většiny našich zaměstnanců. Dominantní přitom není struktura

pracovních sil v rozdělení na kvalifikované, méně kvalifikované a nekvalifikované, nýbrž nízká průměrná mzdová úroveň v ČR obecně.

Takže máme-li u nás průměrné mzdy a platy poloviční oproti průměru v EU, tak při obdobné sazbě odvodů na sociální pojištění u nás a v dalších státech EU náš stát logicky vybere jen polovinu peněz do penzijního fondu (při srovnatelném počtu aktivních pracovníků). Naše srovnání s Německem pro nás dopadá ještě hůře. Je vcelku nejasné, proč na to na MPSV po tak dlouhém přemítání na téma důchodové reformy stále ještě nepřišli. Není tedy třeba provádět reformu současného důchodového systému, je třeba pro něj zajistit větší přísun peněz. Provést tedy posílení tvorby zdrojů k tomuto účelu při zachování současných procentních sazeb výpočtu. Zvýšit sazby příspěvků na zdravotní a sociální pojištění našim zaměstnancům si při mzdové a cenové mizérii u nás již asi nikdo nedovolí.

Proč u nás není vyšší úroveň mezd a platů?

Jsou snad u nás pracovní síly v průměru méně kvalifikované než jinde v Evropě? Nikoliv, často právě naopak. Není to ani z důvodu nižší produktivity práce, jak se nám snaží namluvit někteří vyznavači liberální ekonomiky, kteří zapomínají na to, že při srovnávání HDP na hlavu u nás a v zahraničí, přepočítáváme HDP z Kč na EURo. Při podtrženém kurzu koruny oproti paritě kupní síly koruny cca o 40 %, pak takovéto srovnání pro nás logicky nemůže vycházet příznivě. Za daných okolností je to bez zohlednění záměrně oslabené koruny (jako důsledek washingtonského konsenzu a pozdějších opatření ČNB pod zahraničním vlivem) ukazatel silně zavádějící.

Takže hledejme příčiny tohoto stavu jinde. Těch příčin je hned několik, především ale:

  • skutečnost, že až do r. 1990 byla u nás část mezd a platů (cca 1/3) vyplácena občanům formou bonusů (zdravotnictví a školství zdarma, slevy na veřejnou dopravu, masová dotace kultury a sportu v podobě nízkých cen vstupenek všeho druhu). Z důvodu chybné propagandy se tehdy říkalo, že tyto položky socialistický stát poskytuje občanům zdarma. Je to nesmysl, zdarma není nic, vždy na to někdo musí vydělat. Vydělali na to lidé, o to méně pak dostali na výplatě v penězích.

Příjmy státu to tehdy umožňovaly, neboť do státní pokladny přicházel celý zisk tehdy státních podniků. Ten byl vyšší o část nevyplácených mezd.  Proto měl stát z čeho tyto bonusy poskytovat. Na principu by přitom nebylo nic špatného (podobně postupoval např. i Baťa, když část výplaty vyplácel svým zaměstnancům formou poukázek na nákup zboží v jeho obchodním domě ve Zlíně). Chybná byla jen prezentace tohoto kroku v minulém režimu.

Problém přitom tkvěl tehdy v tom, že je-li něco zdarma, lidé si toho neváží a krom toho to za čas považují za svůj automatický nárok.

     Po r. 1990 ale došlo v ČR k privatizaci podniků, kdy část podniků byla zničena, další část zprivatizována zahraničními investory, kteří u nás neplatí daně a zbývající část přišla do rukou českých podnikatelů, kteří zčásti „optimalizují“ svoji daňovou agendu v daňových rájích, zatímco zbytek platí daň z příjmu (zisku) na úrovni pouhých 19 % oproti do té doby 100 %- nímu odvodu zisku všech podniků do státní pokladny (pro zjednodušení abstrahuji od tvorby rezerv atd.). Tito privatizátoři našich výrobních prostředků již při nákupu továren, bank atd. v ČR žádný závazek na poskytování (či financování) bonusů pro své zaměstnance nepřebírali. Zhruba 1/3 mezd českých zaměstnanců tehdy vzala zasvé.

  • washingtonský konsenzus z počátku 90. let 20. stol., jako společný dokument Světové

banky, MMF a amerického ministerstva financí s instrukcemi, jak mají bývalé socialistické země (označované za rozvíjející se země) postupovat, obsahoval též instrukce na totální privatizaci státního majetku a osekání sociálního státu;

  • noví zahraniční majitelé českých podniků mzdy našich zaměstnanců v ČR nesrovnali, zmíněné sociální výhody svým zaměstnancům však dále neposkytovali. Využívali nízkou úroveň mez a platů oproti svým konkurentům v zahraničí jako konkurenční výhodu a v důsledku toho vytvářeli u nás nadměrné zisky (viz „český krmelec“), a to i v porovnání s ostatními zeměmi V4 (viz studie francouzského ekonoma Thomase Pikettyho z r. 2017 a jeho konstatování o nevýhodnosti našeho členství v EU);
  • tuzemští privatizátoři továren v ČR se tomuto mzdovému trendu rychle přizpůsobili. To jim na přechodnou dobu umožnilo obejít se bez inovací svých výrobků, které takto mohli nadále prodávat, byť často za dumpingové ceny. Svůj zisk pak doháněli udržováním nízkých mezd a platů svých zaměstnanců;
  • další čeští výrobci se pak orientovali na subdodávky pro zahraniční firmy, a to za ceny často téměř jen nákladové.
  • totéž platí i pro naše výrobní podniky, které svoji produkci na export prodávají do zahraničí prostřednictvím zahraničních, vesměs německých exportních firem, kdy zisk z tohoto prodeje zůstává převážně u nich, zatímco tyto cizí exportní firmy převzaly naše tradiční odbytové trhy ve světě.

Důsledky této orientace mnohých českých výrobců jsou ve svých výsledcích ovšem zcela odlišné od výsledků docilovaných v ČR zahraničními investory. Zatímco zahraniční investoři z práce našich pracovníků bohatli, české firmy, jež naskočily na tento model, se často protloukaly, jak to šlo. Je zřejmé, že jejich kalkulace pak neumožňovaly výraznější nárůst platů a mezd jejich pracovníků (na rozdíl od zahraničních firem). Měly totiž nízké příjmy z prodeje svých výrobků či subdodávek, což se jim negativně projeví i v blízké budoucnosti při potřebě větších investic do modernizace a příp. i robotizace výroby. Hovoříme proto v této souvislosti o nízké rentabilitě výroby a prodeje výrobků těchto českých podniků, kterým sebemenší poruchy v dodávkách materiálu či v odbytu jejich výrobků nebo v nuceném přerušení výroby, jak se stalo nyní v souvislosti s covidem) pak způsobují značné existenční problémy.

Úvahy autora článku o tom, jak naši vysoce kvalifikovaní pracovníci vyrábějí u nás výrobky s vysokou přidanou hodnotou, když náš stát se po r. 1989 změnil z výrobce finálních výrobků s vyšší či vysokou přidanou hodnotou na montážní dílnu či pouhého výrobce subdodávek pro zahraniční firmy, tedy na výrobky s nízkou či zcela minimální přidanou hodnotou, jsou vesměs čistě teoretické povahy lišící se diametrálně od právě popsané praxe.

Dlužno v této souvislosti připomenout naše účelové přeřazení v mezinárodní dělbě práce až na jejích chvost, což souvisí s naší úlohou kolonie, jež nám byla předurčena v souvislosti s naším vstupem do EU.

Jaké jsou následky a současný stav

Následky tohoto vývoje a současný stav lze shrnout takto:

1. žádná či nedostatečná modernizace výroby a výrobkové základny a s tím související minimální či žádné navyšování přidané hodnoty produkce mnohých českých výrobců.

     Důvody:

a) chybná či krátkozraká koncepce jejich nových majitelů (spoléhání se na prodeje

 výrobků za dumpingové ceny bez dočasné potřeby jejich modernizace), světlé výjimky

 s modernizovanými či novými výrobky nechť prominou; 

b) vynucený postup zapříčiněný omezeným přístupem tuzemských výrobců k potřebnému financování nových investic.

2. Postupná ztráta přímého kontaktu většiny zbývajících českých výrobců finálních výrobků se zahraničními trhy (likvidace podniků zahraničního obchodu znamenala sama o sobě přerušení kontaktu na často vzdálené zahraniční trhy, důležitá je i otázka finanční náročnosti na jejich zpracování individuálními podniky malé a střední velikosti, neznalost tamních poměrů, osobních kontaktů a odborné úrovně pracovníků zabývajících se v továrnách exportem vč. jejich jazykové vybavenosti atd.);

3. Rostoucí podíl výrobků českých výrobců formou pouhých subdodávek pro zahraniční subdodavatele z okolních států (Německo, Rakousko, Itálie, Francie a další).

4.  Z toho rezultující již zmíněná nízká ziskovost z činnosti českých výrobních podniků a návazně i

5. klesající možnost navyšování mezd a platů zaměstnanců českých výrobců a tudíž i snižování možnosti navyšovat trvale nízký základ pro výpočet odvodů na sociální a zdravotní pojištění těchto zaměstnanců.

Samostatnou kapitolou je pak tradiční neochota českého státu navyšovat platby na zdravotní a sociální pojištění svých zaměstnanců (v části placené zaměstnavatelem).

Z toho všeho pak rezultují nízké odvody na zdravotní a sociální pojištění našich pracovníků a nedostatek peněz „v systému“ (tj. v obou fondech). Situaci ale nelze řešit dalším navyšováním zátěže zaměstnanců navyšováním sazeb jejich odvodů, zvláště pak ne za situace vzrůstající inflace, nýbrž postupem shora naznačeným. Ten je sice složitější, leč bezpečně vedoucí k úspěchu.

Dlouhodobě neřešená situace ze strany našich polistopadových vlád se může v dohledné době přitom ještě podstatně zhoršit.

Jde o to, že mnohé české podniky se dostaly tak do situace, kdy nebudou schopné samy výrazně investovat do své modernizace a trvale nebudou moci prodávat své časem dále stárnoucí výrobky ani za dumpingové ceny. Pak nastávají 2 základní možnosti, a to:

a) finanční podpora takového podniku ze strany českého státu, jsou-li (či budou-li po modernizaci) jeho výrobky s vysokou přidanou hodnotou, s dobrým odbytem a tedy perspektivní, přičemž tuto investici bude stát v podniku kapitalizovat a stane se tak jeho spolumajitelem nebo

b) nebude-li podnik perspektivní, stát do něho investovat nebude a ponechá ho jeho osudu.

      Stát si ale nebude moci dovolit nechat příliš mnoho podniků padnout, neboť nárůst počtu nezaměstnaných se mu negativně vrátí v podobě nárůstu nákladů na podpory v nezaměstnanosti, různé rozvojové programy atd.

     Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že politiku zaměstnanosti za stát žádná agentura provádět úspěšně nemůže, ani takové možnosti nemá. Je to jedna z nezastupitelných úloh státu. A to, že tady žádná „neviditelná ruka trhu“ nepomáhá, vidí dnes již i slepý.

Touto cestou tak dojde k částečné obnově státního sektoru v průmyslu a tím i jednoho ze zdrojů jeho příjmů, neboť stát nemůže mít peníze pouze z vybraných daní, jak nám ukázala stávající praxe, kdy lidé místo placení daní chodí naopak za státem často pro podporu. A na pouhou spotřebu si stát setrvale nemůže půjčovat v zahraničí, aniž by si stát vytvářel předpoklady pro splácení takových dluhů, jak nás na to již v zahraničí zpozorňují (např. ratingová agentura Moody´s). Podle aktuálních údajů Eurostatu jsme v EU na 2. místě v rychlosti zadlužování, a to hned za Kyprem.

Stát musí začít zase hospodařit

Je nutné si uvědomit, že stát musí konečně začít hospodařit. Nepotřebuje tedy různé

ekonomy (často jen se znalostí neoliberálních teorií, v praxi již náležitě zkompromitovaných), nýbrž skutečné národohospodáře, což je zcela jiná kategorie, v posledních 30 letech u nás téměř neznámá.

Stát proto musí především:

Na straně nákladů:

  • zredukovat přebujelé rozpočty ministerstev a stavu jejich zaměstnanců;
  • zrušit placení služeb externích pracovníků vlády a orgánů státní správy, pokud pracovníky příslušné profese má ministerstvo apod. ve svém stavu zaměstnanců (např. právníky);
  • přestat vyhazovat peníze na neužitečné či nesmyslné účely, jako jsou např. politické neziskovky. Tady je třeba zavést po vzoru USA zákon FARA a zastavit zcela jejich financování.
  • zrušit zcela obchod s životy a se zdravím občanů a vrátit zdravotnictví do neziskové sféry, centralizovat nákupy léků, zjednat pořádek v hospodaření nemocnic atd.
  • investovat do infrastrukturních staveb, které začnou přinášet v přijatelné době zisk a nikoliv utápět peníze např. do nikam nevedoucích částí obchvatů či mostů, kde jsou bez užitku umrtveny po více let apod.

Na straně výnosů:

  • zastavit každoroční odliv nadměrného a navíc nezdaněného zisku ve stamiliardách z ČR do zahraničí, zavést u nás nostrifikační zákon, který se bude týkat též tzv. optimalizace zisku českých firem v daňových rájích. Zdaňovat se bude tam, kde se zisk vytváří, tedy doma (když jsme ten zákon mohli zavést u nás po r. 1918, tak to snad zvládneme znovu i dnes);
  • zvýšit výběr příspěvků na zdravotní a sociální pojištění, což lze v případě:

A/ zahraničních firem realizujících výrobní či jinou činnost u nás – některým ze dvou následujících způsobů, příp. oběma v jejich kombinaci:

  • tlakem na zvýšení mezd a příjmů jejich českých zaměstnanců či na zvýšení odvodů zaměstnavatele za zaměstnance na zdravotní a sociální pojištění a/nebo
  • zásadním navýšením zdanění, nejlépe formou sektorových daní v příp. kombinaci se strukturovanými pásmovými daněmi podle výše obratu. Vycházet v daném případě z výše jimi vykázaného zisku totiž efekt nepřinese (nadfakturace ze strany zahraniční mateřské společnosti apod.). A samozřejmě při zavedení nostrifikačního zákona, a to bez výjimky. Z takto vybraných peněz může stát věnovat jejich část přinejmenším k navýšení zdrojů ve fondech zdravotního a sociálního pojištění.

B/ českých výrobních firem  – státní podporou formou investic do těchto podniků za podmínky jejich kapitalizace, příp. i převzetím kolabující firmy státem, bude-li její produkce při potřebné podpoře nadále perspektivní, tj. za předpokladu navýšení přidané hodnoty jejích výrobků a tedy i prodejní ceny a příjmů takových firem a tím i vytvoření podmínek pro zvýšení mezd a platů jejích zaměstnanců;

C/  firem cizích vlastníků v ČR, pokud budou od nás odcházet – a to převzetím jejich aktiv na území ČR za přiměřenou cenu (nejlépe nabývací cena + investice – odpisy). bude-li jejich produkce rovněž perspektivní a schopná dalšího případného rozvoje a příp. i modernizace. (Takový krok by bylo třeba upravit příslušným zákonem s poukazem na podmínky, za nichž zahraniční vlastníci firmy v ČR původně nabyli).

Další opatření:

  • zejména investice do výrobní sféry a infrastruktury a
  • přechod na provádění aktivní politiky zaměstnanosti státem s cílem zapojit do produktivní činnosti maximum z dosud neproduktivních občanů v produktivním věku.

Doc. Sakem navrhované řešení „pouhé modifikace převodu vytvořených hodnot k seniorům“ tedy není a ani nemůže být funkční. Jednak proto, že o žádné převody hodnot v praxi nejde a že hodnota a cena práce jsou dva odlišné pojmy, přičemž v praxi půjde vždy o odvody z vyplácené ceny práce. A jednak proto, že je nejprve třeba zajistit takový objem příjmů státního rozpočtu, aby bylo možné jejich transfery zčásti příp. „modifikovat“, tedy v případě potřeby změnit rozpočtové určení části příjmů na krytí položek nákladů státního rozpočtu ve prospěch důchodového účtu. Pokud si ale nevytvoříme k tomu potřebné zdroje, nelze jejich převody „modifikovat“, neboť nebude co převádět.

A nezapomínejme na nutnost splácet půjčené peníze, kdy splátky půjček a úvěrů i úroky z nich patří mezi mandatorní výdajové položky, u nichž žádné „modifikace“ převodu provádět nelze.

Pro úplnost upozorňuji na tu skutečnost, že zdroje na penzijní (a nepochybně i sociální) pojištění byly v minulosti ze zákona vedeny odděleně, ačkoliv v minulosti v dobách Klausovy a posléze i Nečasovy vlády byla část peněz z důchodového fondu „vypůjčena“ (300 + 80 mld.), a to nevratně a v rozporu se zákonem.

Takže jediná v úvahu přicházející modifikace by znamenala naopak do penzijního fondu peníze odjinud ještě přisypat. Tedy modifikovat účel použití peněz určených původně k jiným účelům. Na to ale musíme mít nejprve dostatečné či dokonce přebytečné zdroje. Návod na způsob jejich opětovného získání jsem právě popsal.

Až do r. 1990 jsme je totiž měli. Při současném hospodaření polistopadových vlád a v současném systému, kdy se polistopadové vlády vzdaly většiny svých příjmů, „peníze nejsou na nic“, resp. chybějí dnes všude, neboť příjmy z činnosti výrobního sektoru a služeb jsou vesměs odkláněny ve prospěch zahraničních firem a vláda se uskrovnit a hospodařit za této situace alespoň s vyrovnaným hospodářským výsledkem neumí. Ty nejkřiklavější položky k nápravě jsou shora popsány, nejsou ale zdaleka jediné.

Jak vidno, i v tomto případě platí, že jednoduchá řešení neexistují a že k nápravě je třeba mít skutečné know-how spočívající v celém systému provázaných kroků.

Možná námitka na závěr

Jako bych ji již předem slyšel: „to nám přece Brusel nikdy nedovolí“. Často přitom ale slyšíme z úst našich politiků či dokonce mainstreamu tirády o tom, jakým jsme suverénním státem. Nechť tedy již jednou tato slova z jejich úst do jejich skutků vstoupit ráčí. I tak nebudeme prvními, stačí si vzít za příklad Maďarsko či Polsko. Zahrnuje se to pod pojem národních zájmů. A nazrál čas k tomu, abychom si národní zájmy začali hájit též v ČR a dali to jasně najevo Bruselu ve spolupráci s oběma jmenovanými sousedy.

Jaroslav Tichý

5 1 hlas
Ohodnotit příspěvek

sdíletj na

5 1 hlas
Ohodnotit příspěvek
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Miroslav
19. 8. 2021 15:34
Ohodnotit příspěvek :
     

Potřebuji kontakt na autora článku Jaroslav Tichého.