Diktátor, který zemřel pro svou vlast

Diktátor, který zemřel pro svou vlast

Řím využíval pouze Středozemní moře, Anglie využívá větší část zeměkoule

                                                                                                             Vilfredo Pareto

*****

Dr. José Gaspar Rodríguez de Francia byl výjimečným bojovníkem za nezávislost, mužem s pevnými a jasnými názory, známým jako “Otec vlasti”, protože byl odhodlán udržet nezávislost Paraguaye na cizí moci.

Když byl zamítnut návrh junty v Asunciónu na rovnoprávnou konfederaci s Buenos Aires (1811), prohlásil, že “Paraguay není dědictvím Španělska ani provincií Buenos Aires”, a tuto zásadu po celý život tvrdě hájil.

Narodil se 6. ledna 1766 v Asunciónu. První studia absolovoval ve škole při františkánském klášteře. Poté studoval na univerzitě v Córdobě, kde získal doktorát z občanského a kanonického práva. Po návratu do Paraguaye absoloval katedry nešpor a latiny na královské seminární koleji v San Carlos. Věnoval se právu. V roce 1808 byl poprvé zvolen starostou, poté zastával funkci promotora královské pokladny.

Městskou radou byl zvolen jako zástupce provincie před Cortes de Cádiz. Od prvních květnových dnů roku 1811 byl spojen s plánem kapitána Pedra Juana Caballera prostřednictvím společného příbuzného obou, Fray Fernanda Caballera. Byl jedním z poslanců spojených s vládou brigádního generála Bernarda de Velasco. Později byl členem Junta Superior Gubernativa, z níž dvakrát vystoupil a v obou případech se vrátil s většími pravomocemi.

Později byl zvolen konzulem republiky a na kongresu v roce 1814 byl zvolen nejvyšším diktátorem republiky. Na kongresu v roce 1816 byl do této funkce jmenován doživotně. V zemi vládl dvacet šest let, přičemž od roku 1816 nebyl znovu svolán kongres. Pro jeho vládu bylo charakteristické rozvíjení politiky obrany paraguayské nezávislosti navzdory jejímu odmítnutí juntou v Buenos Aires. Zemřel v Asunciónu 20. září 1840.

Dne 24. července 1810 se na kongresu notáblov svolaném guvernérem Velazcem v Paraguayi sešly různé společenské vrstvy se svými zástupci, kteří vyzdvihovali radikální návrhy doktora Francia, který uprostřed řady zmatků představitelů asunciónské oligarchie, zda přísahat věrnost Karlu IV. nebo Ferdinandovi VII. přednesl svou výzvu: “Toto shromáždění nebude ztrácet čas debatami o tom, zda je španělským králem zbabělý otec nebo apokalyptický syn. Oba ukázali svého slabého ducha a neloajální srdce. Ani jeden, ani druhý nemůže být nikde králem. Ale ať už je španělským králem ten či onen, co je nám do toho? Ani jeden z nich už není králem Paraguaye. Paraguay není dědictvím Španělska ani provincií Buenos Aires. Paraguay je nezávislá a je republikou”.

A pokračoval: “Jediná otázka, která by měla být projednána na tomto shromáždění a rozhodnuta většinou hlasů, je: jak bychom měli bránit a udržet naši nezávislost proti Španělsku, proti Limě, proti Buenos Aires a proti Brazílii; jak bychom měli podporovat veřejný blahobyt a blahobyt všech obyvatel Paraguaye; zkrátka jakou formu vlády bychom měli pro Paraguay přijmout”.

Kapitola z knihy Zakázaná ekonomika, která vám může mnohé objasnit, či dokonce mnohé připomínat, i to, co se děje posledních 33 let zdaleka nejen u nás, ale i v Rusku. A není to žádná náhoda. Podstata se nezměnila ani  po tolika letech … Je to taková upoutávka na tuto knihu, která byla vydána před časem i v češtině. Velmi doporučuji.

Už bylo řečeno, že evropské země, ze kterých se staly industriální lídři, využily ve velké míře opatření na ochranu svého vnitřního trhu, a pouze tehdy, když se postavily na vlastní nohy,

začaly přesvědčovat o nezbytnosti volného obchodu. Nejen přesvědčovat, ale i nutit ostatní země sklouznout na sebevražednou cestu.

Lídři mnoha zemí se zříkali protekcionismu ne pro naivitu nebo hloupost. Jednoduše je k tomu nutili, přičemž nepřizpůsobivé zavraždili. Myslím, že bychom se tomu měli věnovat podrobněji.

Takže na začátku 19. st. Španělská říše upadala. Protikoloniální hnutí vítězilo, zámořské kolonie postupně získávaly nezávislost. Aristokracie z Buenos-Aires uspořádala v roce 1810 Květnovou revoluci, jejímž výsledkem se místokrálovství Rio de la Plata dostalo z pod kontroly Madridu. Z ruin místokrálovství se nakonec vytvořily čtyři státy: Argentina, Uruguay, Bolívie a Paraguay. (1)

První tři z nich se okamžitě dostaly pod nadvládu latifundistů se všemi z toho vyplývajícími důsledky (2). Avšak Paraguay měla větší štěstí. Na čelo země se tam postavil diktátor, přitom skutečný, ne takový vládce, který je jen na ozdobu a který je sluhou místních i zahraničních oligarchů, ale vládce – samovládce v plném smyslu slova.

Jeho jméno je Gaspar Rodríguez de Francia. Pokud uvěříme všemu, co se o něm píše, tak Francia se lišil poměrně extravagantním pohledem na svět. Avšak tuto informaci musíme brát s rezervou. Mohly by to být i výmysly vzhledem k tomu, že právě jeho politika byla trnem v oku vlastníků světa a místních latifundistů, se kterými nemilosrdně bojoval. Francia čímsi připomínal Kaddáfího, který zajistil pro svůj lid prosperitu, ačkoli během jeho života ho všemožnými způsoby a z jakýchkoliv důvodů kritizovali. Nyní, když je Libye zničena, se na období Kaddáfího vlády vzpomíná jako na zlatou éru, a „svoboda“, po které toužila opozice, se změnila na anarchii zlodějů. (Dějiny přece píší vítězové -. pozn. Peter 008)

V politice byl Francia odpůrcem demokracie. V roce 1816 převzal celou moc v zemi a nepustil ji z rukou až do své smrti v roce 1840. Je to tak. A co je vlastně demokracie? Není to falešná

povrchová vrstva, která přikrývá oligarchii? Pokud nejsou peníze, nejsou reálná práva a svobody, a čím je chudoba lidí větší, tím je větší skutečná moc soustředěna v rukou úzké vrstvy velmi bohatých lidí. V takové podobě nebyla demokracie ani v Brazílii, ani v Argentině, nikde v Latinské Americe. A nejen   tam. Pro srovnání: v osvícené Francii v té době vládl císař Napoleon, zatímco v USA vládlo otroctví v té podobě, v jaké existovalo ve starověkém Římě. Proto obviňovat Francia z autokracie je směsí naivity a pokrytectví. Nedovolil přeměnit svou zemi na tržiště, na kterém vládli místní obchodníci zcela závislí od světových průmyslových vládců. Toto je skutečný důvod dlouholeté kampaně zaměřené na diskreditaci Francia.

Tehdejší paraguayský protekcionismus se lišil takovou dávkou radikalismu, že bude lepší, když ho budeme nazývat izolacionizmem s velmi důležitou úlohou státu v životě země. V praxi Francia dokázal, že úspěšný rozvoj nezávisí od světového obchodu. Je možné ukončit hlad – skutečný bič Latinské Ameriky, je možné potlačit kriminalitu a také upravit majetkové rozdíly ve společnosti do té podoby, která zajišťuje sociální stabilitu.

Po smrti Francia se na čelo Paraguaye postavil Carlos Antonio López. V hlavních otázkách se přidržoval pozice svého předchůdce, které do jisté míry upravil s přihlédnutím na požadavky

té doby. López považoval izolacionismus za nepotřebný, navázal diplomatické vztahy s mnoha zeměmi, podporoval příchod zahraničních odborníků do Paraguaye, ale přitom se řídil protekcionismem. Hospodářský růst v zemi trval, otevíraly se nové továrny, závody na výrobu střelného prachu, rozvíjela se výroba látek, stavebních materiálů, papíru a co je důležité – děl a dělových koulí. Navzdory své velikosti, Paraguay upevňovala svou vojenskou pozici.

Kromě toho v jejích vlastních loděnicích se stavěly lodě, vznikla námořní flotila, která se plavila nejen po řece Parana, ale směřovala i do Evropy. Přitom zahraniční obchod byl monopolem státu, proto dovoz a vývoz nekontrolovali latifundisti a za nimi stojící cizinci, jak to bylo ve zbytku Latinské Americe. V době kdy se obrovská Brazílie topila v zahraničních dluzích, Paraguay vůbec nebyla závislá na světových věřitelích.

V roce 1862 Carlos López zemřel, ale země měla opět štěstí: k moci přišel Francisco Solano López, třetí a poslední velký diktátor-protekcionista Paraguaye. A tehdy už v Londýně definitivně zezelenali vzteky. Takže prošla polovina století, celá Jižní Amerika platí Británii daň a je na ní zcela závislá, avšak navzdory všemu, uprostřed kontinentu žije malý, ale zvlášť tvrdohlavý stát. Neuznává diktát neviditelné ruky trhu a ostatní demokracie.

Už není možné akceptovat Lópeze, který udržuje ochranné clo na úrovni 45 % (z ceny výrobku podle nákladního listu). A co když se příklad Paraguaye stane nakažlivým i pro všechny ostatní? Pouhá skutečnost existence a úspěšného rozvoje Paraguaye popírala hloupé propagandistické řeči o bezpodmínečných pozitivech svobodného trhu. Svou činnost aktivovala anglická diplomacie, a tak se Londýnu podařilo vytvořit vojenskou koalici z Brazílie, Argentiny a Uruguaye.

Připadla jim „čest“ pohřbít protekcionismus sousední ekonomiky. Přičemž pomocí celé řady provokací se to podařilo udělat tak, že samotná Paraguay vyhlásila válku Brazílii. Co na to říci, tady je vidět ruku mistra. Takže po několika letech krutých bojů byla Paraguay poražena. Ukázalo se, že její síly byly příliš nerovné, vždyť, během pěti let Paraguay stála sama proti takovým silným zemím jako Brazílie a Argentina,

a nezapomeňme ani na Uruguay. Vláda tří diktátorů umožnila vytvořit tak silný ekonomický základ, díky němuž Paraguay mohla tak dlouho odolávat.

Francisco López neměl v plánu zůstat v týlu, nepokusil se o útěk nebo o získání osobních záruk pro sebe výměnou za kapitulaci. Bojoval do konce a byl zabit v boji. Před smrtí stihl říci

slova, která si v Latinské Americe pamatují dodnes: „Umírám spolu s mou vlastí!“

Paraguay ztratila téměř polovinu svého území a co je podstatné – vítězové ji přinutili otevřít se pro světové trhy což rychle změnilo prosperující zemi na jednu z nejchudších zemí světa. Jakmile skončila válka, Paraguay získala úvěr od Británie. Bylo to uděláno za velmi nevýhodných podmínek: oficiálně byl nabídnut úvěr ve výši jednoho milionu liber, ale ve skutečnosti do samotné země došla méně než polovina z celkové částky. Brzy dluh přepočítali a ukázalo se, že Paraguay dluží tři miliony.

A co dostali vítězové? Uruguay — nic. Brazílie a Argentina ovládly téměř polovinu území Paraguaye, ale protože vedly válku za peníze anglických bankéřů, v konečném důsledku se ocitly  v plném finančním otroctví. Kdo je zde skutečný vítěz? Odpověď

je zřejmá.

Snad nejvýstižnějším symbolem porážky Paraguaye bylo to, že území, kde kdysi stály její vlastní vojenské závody, bylo nazýváno „Minaque“ což v překladu do ruštiny znamená „zde byl důl“. Ano, skutečně se tam nacházely doly a průmysl. No brzy po nich zůstaly pouze vzpomínky. Pamatuji se na to, jak u nás v 90. letech 20. st. levicově-vlastenečtí publicisté porovnávali výsledky tržní reformy s válkou. A měli pravdu. Škoda, kterou utrpělo Rusko z „proti“ protekcionistických opatření, je srovnatelná s invazí nepřátelské armády.

(1) Je ale nutno si uvědomit to, že to vše probíhalo v ekonomickém a politickém soupeření mezi Španělskem a Anglií. Zájmem Anglie bylo co nejvíce oslabit Španělsko a podřídit si – i třeba nepřímo za pomoci dluhů z půjček – následně i pak bývalé španělské kolonie.

(2) V samotné knize je popsán styl a způsob vlády latifundistů Jižní Ameriky. Na jedné straně tihle, co si mohli dovolit prakticky vše za své peníze, a na druhé neuvěřitelná chudoba a ponižování. Dále i v samotné knize.

Zdroje:

Kniha Zakázaná ekonomika -Dmitrij Zykin

https://www.sanlorenzopy.com/

sdíletj na